Jedno zadržení na pražském hradě a následná pokuta od hradní stráže prezidenta České republiky. Tak začala kariéra režiséra Radima Letovského (30), když při studiu televizní publicistiky natáčel s Ivanou Scott Staříkovou (dnes žijící v USA), své první kamerové cvičení. Dnes je čerstvým absolventem  edinburgské university v oboru Film a foto.

Radimův styl byl tehdy výrazně recesivní, on sám byl výraznou osobností ročníku, která dělila své diváky a spolužáky na ty, kterým se zdály jeho ´kousky´ přehnané a na ty, kteří je zbožňovali a čekali, kdy Radim zase něco natočí, a rozčeří tak jinak klidné vody poměrně konzervativní školy. U Radima jste často nevěděli, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně. Veškeré své kousky prováděl velmi elegantně až uctivě – dalo by se říci, už tehdy s typickým suchým anglickým humorem. A to na tom bylo provokující. Své pověsti nezůstal nic dlužný ani když po škole začal pracovat ve zpravodajské televizi Z1 jako zahraniční redaktor. Rozhodl se totiž znenadání opustit práci, zázemí, přestěhovat do zahraničí a začít studovat vysněný film.

Proč ses rozhodl studovat ve Skotsku, když už jsi vlastně jednu školu obdobného zaměření vystudoval v Čechách?

Faktorů bylo více, ale hlavní důvod opustit Českou republiku a jít studovat do zahraničí byl, že jsem chtěl mít akademické vzdělání také z anglicky mluvící země, abych měl možnost hledat si v případě zájmu práci i jinde než v Čechách. Je lepší mít dveře otevřené i jinde, než jen v našem malém rybníku a bohužel z vlastní zkušenosti mohu říci, že zahraniční zaměstnavatelé naše školy příliš neuznávají.

Jak to probíhalo? Když jsi odjížděl, pracoval jsi v Z1, co tě přimělo k tomu, že ses rozhodl opustit práci a pokračovat ve studiu – navíc v jiné zemi?

Práce v dnes už neexistující zpravodajské stanici Z1 byla právě dalším důvodem, proč jsem se pro univerzitu v Edinburghu rozhodl. Každodenní řehole ve zpravodajství mě donutila se zamyslet nad dalším studijním rozvojem. Začal jsem se poohlížet po možnostech v anglicky mluvících zemích, protože jazykově jsem byl vybaven už velmi dobře (pozn. ed. díky častým turistickým a pracovním cestám do USA už během studia v ČR), a tak to byla ta nejlogičtější varianta. Spojené státy a Kanada, kde jsou výborné filmové školy, však byly naprosto mimo debatu, především z finančních důvodů. V té době jsem začal sbírat kvalitní skotské, jednosladové whisky. Tento koníček mě přivedl na ideu, že bych se třeba mohl podívat na studium ve Skotsku. Stačila malá rešerše na internetu a byl jsem pevně rozhodnut.

Je těžké začít studovat ve Skotsku, když nemáš stipendium a platíš si vše sám?

Jak jsem zjistil, ve Skotsku bakalářské studium platí studentům ze členských zemí EU místní vláda. Zprvu jsem tomu nevěřil, říkal jsem si, že v tom bude nějaký háček, ale ne, je tomu skutečně tak. Navzdory tradičnímu rčení „lakomý jako Skot“, jsou obyvatelé této krásné země velmi štědří a sociálně vstřícní. A paradoxně – Angličané jsou jediným národem Unie, kteří musí na skotských školách studium platit ze svého! Je to kvůli tomu, že v Anglii si školy musí také platit sami, tak aby se všichni nehrnuli do Skotska (smích).

Co všechno jsi musel zařídit před odjezdem?

Celý proces zařizování byl vlastně součástí nadšení z nové cesty – představoval jsem si, jaké to bude, a hrozně mě to bavilo. Kromě toho je v anglosaské tradici i historicky mnohem méně úředního šimlu, než je tomu u nás ve střední Evropě. Britové jsou věcní, přímí a nesnášejí byrokracii. Na co u nás potřebujete encyklopedii formulářů, stačí ve Spojeném království jedno lejstro. Co se týče zařizování, související se studiem, překvapivě toho nebylo tolik. Všechno jsem řešil přes internet (v pracovní době J ) a zabralo mi to nemnoho času. Vlastně jsem si to docela užil, byl jsem na tu cestu hrozně natěšený – na nové dobrodružství, nový život, nové lidi. Přišlo mi to celé takové vzdálené a skoro až nereálné. Že tam opravdu jedu studovat na několik let, jsem si plně uvědomil, až když jsem poprvé přistál v Edinburghu. Je to krásný, nepopsatelný a hlavně neopakovatelný zážitek. Asi jako když Kolumbus dorazil do Ameriky (smích). Sám, v cizím prostředí, s vědomím že se musíte spoléhat jen sám na sebe. Celý svůj předchozí život necháváte za sebou a budujete něco úplně jiného, nového. Ty první okamžiky (prvních pár měsíců) jsou neskutečně vzrušující. Nikdo o vás nic neví a vy tak máte možnost změnit sebe sama a představit se v jiném světle – jako jiný člověk, než jímž jste byli doma.

Jaké jsou náklady na roční studium ve Skotsku?

Co se týče financí, je dobré mít něco ušetřeno do začátku, protože život tam pro našince drahý je. Jako minimum bych na měsíční životní náklady odhadnul kolem dvaceti tisíc korun. Nájem, jídlo, sociální vyžití tam prostě stojí o dost více než u nás. Já jsem tam první rok nepracoval a padly mi tam veškeré úspory, které jsem našetřil u nás za dva roky práce v médiích. Ale samozřejmě toho nelituji. První rok je tak nabitý novými zkušenostmi, že když máte možnost, tak je lepší se věnovat jen škole. Byl take, co se týče studia, tím nejnáročnějším. Musíte si na všechno zvykat – na jiné učební metody,  na akademický jazyk, který je samozřejmě jiný než běžná mluva. Musíte se naučit dobře se vyjadřovat písemně. Takže tohle všechno není úplná sranda. Mně také hodně pomohli rodiče, kteří mě celou tu dobu neochvějně podporovali, a hlavně v závěru, kdy mi naprosto došly peníze.

Dá se skloubit práce se studiem?

Škola s prací skloubit určitě jde. Já jsem už druhý rok začal pracovat v místním hotelu jako pokojská. Věnoval jsem tomu dva až tři dny v týdnu a výnosy z této práce mi pokryly nájem a něco málo výdajů na jídlo. Navíc pokud někdo v Británii žije už alespoň tři roky, má od státu nárok na bezúročnou půjčku na životní náklady při studiu.

Jak se liší studium v Čechách a ve Velké Británii?

Zcela diametrálně. Já jsem strávil několik let na dvou českých vzdělávacích institucích a po srovnání s tou skotskou zkušeností mám pocit, že školství u nás ustrnulo kdesi v dobách Marie Terezie. Jde hlavně o přístup k věci samotné. U nás je pedagog svatý, učební látka se podává tak, jako neochvějná pravda a jediná možná varianta. V Británii je tomu úplně naopak, požaduje se hlavně dialog. Od studentů se očekává, že budou učiteli oponovat, hledat varianty, ptát se, zkoumat a zpochybňovat to, co jim lektor vykládá. Čím více argumentují, tím mohou očekávat lepší známku. To, co je u nás vzorem, tedy tichý student, který si slepě opisuje poznámky, tam nemá šanci na nějaké kloudné výsledky. U studentů se hlavně oceňuje inovativní přístup, kreativní myšlení a samostatnost, která je kapitolou sama pro sebe. Učitel tam má funkci spíše mentorskou. Očekává se, že si student bude materiály dohledávat z různých zdrojů sám, že se o svůj obor bude aktivně zajímat, chodit do knihoven a skutečně načerpávat danou tématiku.

Celý systém je pak podepřen chováním pedagogů samotných, kteří si na rozdíl od většiny těch českých nemyslí, že mají patent na rozum. Ke studentům přistupují jako k rovnocenným partnerům. Instituce samotné mají velmi vstřícný, řekl bych až skoro zákaznický, vztah ke studentům. Student tam není jen někdo, kdo se bojí, aby prošel, pokud se třeba znelíbí učiteli, který má u nás i jednostranně větší pravomoc. Na mé škole, Edinburgh Napier University, se třeba dělalo to, že vždy na konci semestru měli studenti možnost anonymně ohodnotit jednotlivé předměty a dokonce i učitele. A učitelé opět i v tomto studenty vybízejí, aby byli pragmaticky kritičtí. Jen touto zpětnou vazbou je totiž možné ten vzdělávací systém neustále zlepšovat. A mnoho věcí se skutečně změní, učitelé na ty podněty reagují a snaží se je akceptovat, jak je to jen možné. V neposlední řadě se také na tamních školách mnohem více hledí na možnosti praktického využití daného oboru. Je pravda, že můj obor, tedy filmová režie, je ze své podstaty naprosto prakticky zaměřený. Teorie se tam nepřehlíží, ale je upozaděna praxi. A co jsem měl možnost vypozorovat u svých přátel studentů, kteří dělali jiné obory, tak to platí i pro ty více teoretické – Britové se svou pragmatičností se prostě snaží o to, aby studenti byli schopni své znalosti opravdu uplatnit v reálném světě. My jsme v posledním ročníku bakalářského studia například měli předmět nazvaný Filmový business, kde nám říkali o možnostech uplatnění, právní postupy při zakládání mediální firmy, jak si hledat zákazníky a jak svůj business profilovat. O tom nám hovořili nejen naši domácí lektoři, ale také různí hosté z filmového a mediálního průmyslu, kteří s tím měli už bohaté zkušenosti.

Jak sis zvykal? Na jiný způsob života I studia?

Dobře – já si tu kulturu a jazyk ihned zamiloval. Skoti jsou v lecčems trochu podobní nám Čechům – trpí také syndromem malého národa, který musel po staletí soupeřit s rozpínavým sousedem. Jejich přístup je: „Všechno špatně a systém nezměním, ale proč bych se kvůli tomu rozčiloval“. A jsou také neskutečně hrdí, na svoji historii, bohatou kulturu, na svůj národ. Ale jinak hrdí, ne tak pateticky jako třeba Američané. Oni jsou takoví svérázně zatvrzelí, nebo jak bych to nazval. A co mi třeba v novém prostředí chybělo z domova? Vlastně kromě rodiny a kamarádů to byl jen skvělý český chléb, který tam zaboha neseženete (smích).

Pokračování rozhovoru příští týden (o skotském přízvuku, filmovém versus dokumentárním natáčení, a dalším)

Zatím se můžete podívat na Radimův krátký absolventský dokument z pražské VOŠP z roku 2006: Smutná píseň Honzy Nedvěda 

 

Text Jana Kofrankova, Foto Vincenzo Ligios (zapůjčené Radimem Letovským)

Napsat komentář