Lukáš Bíba nikdy neplánoval být fotografem, natož fotoreportérem. Vystudoval geologii a pracoval na svém projektu. Jeho kariéru na idnes.cz, Mladé frontě Dnes a nakonec v Hospodářských novinách odstartoval den, kdy se vydal do Mnichova poslechnout si svojí oblíbenou kapelu U2. Cestou zpátky si omylem stopl reportérské auto a bylo. Letos byl oceněn na za svou fotografickou sérii s Přemyslem Sobotkou v prestižní soutěži Czech Press Photo (taktéž například i v roce 2018 vyhrál v kategorii sport ve stejné soutěži se snímkem horolezce Adama Ondry- viz snímek) .  

Pečeš rád? (Jako aktivní uživatel twitteru tweetnul fotku pekáče buchet, které napekl pro Biobar – každoroční party na koleji Arnošta z Pardubic.)

Rád peču, respektive rád peču pro kamarády a známý. A vzhledem k tomu, že mám rád Biobar a tuhle akci pořádám už spoustu let, tak jsem sem taky něco napekl.

Proč máš tak rád Biobar, že si i na něj napekl?

Já jsem tady  (na koleji Arnošta z Pardubic) bydlel sedm let. Pět let jsem studoval na Přírodovědecké fakultě UK, a pak jsem tu mohl ještě zůstat dva roky, protože jsem jako vědecký pracovník pracoval na jednom projektu na Karlovce.

Takže jsi začal fotit, protože skončil projekt na Karlově univerzitě?

Ano. Začal jsem fotit soukromě jenom tak. Já mám pár známých, co dělají v médiích, a přes ně jsem se dostal k focení.

Původně jsi vystudoval geologii. Jak se z takového geologa stane fotograf?

To je náhoda. Já mám rád U2 a malým foťákem jsem si je fotil na koncertě v první řadě a neměl jsem jak se dostat zpátky, protože to bylo v Mnichově. Tak jsem zastavil první auto a v tom seděl grafik hudebního časopisu Filter a jeho kámoška, která v té době byla v idnes.cz a teď je v Mladý frontě Dnes, její budoucí manžel byl v Hospodářských novinách a teď je v Lidovkách. Takže jsme se skamarádili. Vlastně U2 je důvod, proč jsem se dal k focení.

Takže jsi ve fotografování samorost. Nechybělo ti formální vzdělání?

Hodně mě vyškolila pražská redakce Mladý fronty, kde člověk fotí denně spoustu věcí. A otevřeně říkám, že jsem na začátku vůbec neuměl fotit.

A to tě i přesto vzali do redakce?

No ne, vůbec. Člověk základ má, něco zvládne. Ale já třeba moc nefotím se světly, protože na to nemám vzdělání. Jsem spíš reportážní fotograf. My ani v Hospodářkách nemáme studio. Všechno fotíme v exteriéru anebo na místech, kam nás pošlou, třeba do kanceláří.

Hospodářské noviny jsou jasně tematicky vyhraněné – ekonomicky. Co do nich nejčastěji fotíš? Například v porovnání s Mladou frontou, která je přece jenom oproti nim tematicky různorodá?

V Hospodářských novinách se fotí z devadesáti procent rozhovory s politiky, ekonomy, šéfy různých firem nebo se zajímavými lidmi, co něco vymysleli. Pak se třeba fotí konference. Předtím jsme fotili jenom pro Hospodářské noviny a ihned.cz, ale teď jak se tam vyhazovalo, se to celé sloučilo a kromě toho ještě fotíme pro časopis Ekonom, Marketing a Média, a pak všechny odborné časopisy jako Stavitel apod.

Dopadly změny v Ekonomii i nějakým způsobem na tebe?

Mám víc práce. U nás skončili tři fotografové, zůstali jsme tam my čtyři pro celé vydavatelství.

To musíš mít nabitý program.

Moc si toho člověk nenaplánuje. Plán na druhý den se dozvíš večer a plus mínus víš, co se bude fotit. Občas se stane, že přijde něco dalšího. Je to dobrý, když člověk nemá rodinu nebo nějaké závazky. Jinak je to komplikovaný.

Co bylo podle tebe důvodem vyhazovů a celkových změn v Ekonomii?

Šetří se. Slučují se tam dvě redakce Ekonomia a Aktualne.cz, kterou Bakala koupil, a prostě se redukovalo ve všech odděleních.

A myslíš, že to bude vést k nižší kvalitě, nemyslím jen tu obrazovou?

Myslím, že ano. Určitě to půjde na některých foceních vidět, a nedej bože když se někomu z nás něco stane, bude nemocný nebo bude mít dovolenou a zbytek si bude muset rozdělit další focení. Člověk něco fotí a hned za dvě hodiny musí být zase někde jinde. Takže je to někdy fofr.

A líbí se ti práce i v jiných periodikách? Co si třeba myslíš o fotomontážích v Reflexu?

Oni na to mají prostor. Reflex je týdeník, ten na to má čas. Reflex se strašně zbulvarizoval a fotomontáže k tomu asi patří. Ten, který je dělá, to umí. Je to špičková práce, je to pěkný, kolikrát vtipný. Vzhledem k tomu, co se stalo z Reflexu, jim to nebude to na škodu.

Čteš Reflex?

Nečtu, respektive dřív jsem ho četl a prohlížel si reportáže. Ale všichni moji kamarádi nebo známí fotografové tam skončili.

Teď nedávno z Reflexu odešel Šibík, že…

A předtím Tesi (David Tesař), Standa Krupař. A já nevím, kdo jim to tam bude fotit. Thao (Nguyen Phuong Thao) jim tam fotí portréty. A ta je dobrá. Já jsem s ní dělal v Mladý frontě.

Řekla bych, že Nguyen Phuong Thao je jedna z mála žen mezi vámi fotografy v médiích…

Ne, ještě je Kateřina Šulová v ČTK a předtím tam byla Veronika Kořínková, ale ta je teďka na mateřské. A taky Maria Rušínová fotila do Blesku sport.

Ale je jich opravdu málo, že? Myslíš, si že to není práce pro ně?

Já znám pár fotografek, co fotí primárně studiové fotky, módu a tak. Ve zpravodajské fotografii je to kolikrát o loktech.

Je to, co děláš, nebezpečná práce?

Nedá se říct, že to co dělám já je nebezpečná práce. Jsou mnohem horší věci. Třeba když kluci z Respektu jezdí do Turecka, což my z Hospodářek nejezdíme. Tam je to nebezpečný. Ale i kolikrát tady, když je mačkanice u nějakého soudu… V tom mají třeba holky nevýhodu.

A myslíš, že bys na to měl žaludek, jet do Turecka nebo do jiných nebezpečných oblastí?

To je těžká otázka, nedokážu na to odpovědět. Kdyby mi to někdo nabídl, tak bych tam jel, protože by to byla zkušenost. Měl jsem lákavou nabídku jet Nepálu, ale nemohl jsem z časových a pracovních důvodů. Tam je škola, se kterou má co do činění Člověk v tísni, se kterým trochu spolupracuju, respektive jim fotím řadu let na festivalu Jeden svět.

Tak to je tvůj sen – jet třeba do Nepálu?

Sen… Já vůbec nevím, co je můj sen. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. U2 jsem si už vyfotil. Ještě bych si třeba chtěl vyfotit celé turné U2. To je můj velký sen.

A proč jsi přešel z Mladý Fronty do Hospodářek?

Přišla nabídka. Zavolal mi šéf fotografů z Hospodářských novin a já jsem si v ten moment řekl, že by to mohl být dobrý posun a já jsem potřeboval impuls vyzkoušet si něco jiného. Věděl jsem, že se tam bude fotit spousta portrétů a já jsem je neuměl, respektive jsem je nikdy moc nefotil a chtěl jsem se je naučit.

Co ti chybí z fotografických žánrů v Hospodářkách?

Chybí mi trošku focení reportáží a sportu. Každému člověku se po určité době zají, když fotí pořád to stejné. Ale já si to vynahrazuju jinak. Fotím si třeba kamarády na lezení a jednou za rok jim taky fotím cyklistické závody.

Vrátíme se zpět k Czech Press Photo. A jak se ti fotilo s Přemyslem Sobotkou? A proč sis vlastně vybral jeho?

Spolupráce s ním byla výborná. Nemůžu si stěžovat. My jsme si prezidentské kandidáty nějak přidělili v redakci. Už si ani nevybavuju, jestli na mě zbyl nebo mi byl přidělen. Já jsem jenom věděl, že nechci Zemana. Buď Karla (Schwarzenberga), ale toho si zabral kolega, a Fišer by mi asi taky nevadil.

Říkal sis při focení Přemysla Sobotky, že by to mohl být budoucí prezident?

V některých momentech ano. On je to strašně přímý, rovný člověk, který neuhýbá. Vím, že jsem se ho na začátku ptal, jestli by mu nevadilo fotit ho s cigaretou. A on mi odpověděl, že je tady dvacet let na politické scéně, všichni ho znají a že se nebude měnit a přestávat kouřit, protože kandiduje na prezidenta. Takže jsme se domluvili a on byl naprosto v pohodě. Ale pak byly momenty, kdy jsem si říkal, že kvůli tomu že má za sebou ODS, nemá šanci uspět. ODS mu prostě nepomohla a nepostavila se za něj.

Čekal jsi ocenění v Czech Press Photo?

Ne. Posílám několik let fotky do CPP. Letos jsem to fakt nečekal, protože jsem věděl, že prezidentských souborů bylo opravdu hodně. A trochu jsem si myslel, že uspěje Libor Fojtík od nás z Hospodářek se sérií s Fišerem.

Dá se focením uživit?

Uživit se tím asi dá. Určitě existují lidi, kteří si tím vydělali asi dost peněz třeba v bulváru. Ale ve zpravodajství to rozhodně není tak, že by člověk mohl rozhazovat. Je to normální živobytí jako každé jiné. My jsme takový dělníci. Prostě co já vidím, to vyfotím. Ale někdy mám taky pomalé reakce. Neumím fotit jako Matúš Totha a podobní kluci, co vyfotí velké krásné portréty s x světly a podobně.

Ono to zní hrozně zajímavě pro laika, když řekneš, že jsi fotožurnalista. Proč se označuješ za dělníka?

Lidi si myslím, že je to super práce. Říkají mi: Fotíš si, co se ti zachce, fotíš všechny zajímavý lidi, věci a se seznamuješ s hromadou lidí, máš spoustu známých. Ale ono je zatím celkem hodně lítání. Člověk má pořád těžkou brašnu, nebo já mám na zádech dvanácti kilový batoh. Znám pár lidí, co v padesáti mají zničený klouby nebo je bolí záda. Je to fyzicky náročné, a možná proto v oboru není tolik holek.

Ještě zpátky k novým médiím. Jak to podle tebe ovlivnilo fotožurnalismus? Třeba případ Chicago Tribune, který vyhodil své fotoreportéry a rozdal svým redaktorům iphony?

Občanská žurnalistika frčí. A myslím, že bude ještě víc. Je otázka, jestli si média budou chtít zachovat kredit a udržet si kvalitu svých fotek. Samozřejmě je spousta běžných lidí, co fotí krásně, jsou lidi, co fotí iphonem věci, které bych já nevyfotil. Ale myslím, že situace se bude ještě zhoršovat, ale pak se to vyrovná. A výkony foťáků v mobilech strašně stoupají.

Ale to není všechno, ne?

Není to všechno, ale spoustě redakcí to stačí. (smích) Je to smutný.

Text a foto: Hoai Le Thi (rozhovor pro SeeMedia z roku 2014, upgrade 2020)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *