Kult osobnosti Ho Chi Minh

Je v každé škole, na úřadech, v nemocnici, na náměstích, v televizi, v novinách, na billboardech, ve školních učebnicích a sešitech, na čestném místě v domácnostech a někdy i před oltářem. O kom mluvím? Kdo se objevuje prakticky na každém rohu ve Vietnamu? Správně. Není to nikdo méně významný než největší vietnamský národní hrdina Ho Chi Minh – náš ´strýček Ho´. 

Pro vlastenecké Vietnamce je Ho Chi Minh muž číslo jedna. Porazil francouzskou koloniální nadvládu, vyhlásil nezávislost Vietnamu a významně přispěl k porážce amerických vojsk při Vietnamské válce (ve Vietnamu se jí říká Americká válka). Byl to on, kdo s hrdostí vyhlásil 2. září 1945 v rádiovém vysílání, že Vietnam je nezávislý a svrchovaný stát, který se vymanil z francouzské nadvlády. Je to prostě národní hrdina.

Ve školkách se dětem vštěpuje, jak Ho Chi Minh zachránil zemi a v každé učebnici je obrázek vousatého usměvavého muže objímajícího v náručí dítě. Starší žáčci se memorují oslavné básničky a čtou o hrdinných činech strýčka Ho. Jeho portréty a busty jsou v každé veřejné budově. Téměr v každé rodině je ozdobný talíř s jeho portrétem. U nás doma je talířek postavený ve vitrínce v obývacím pokoji. Můj západní vliv způsobil, že sousedí s britskou kapitalistickou miniaturou double-deckeru (známý anglický červený dvoupatrový autobus).

Přestože měl manželku, vláda ji popírá a tvrdí, že žil v celibátu pouze pro vlast

Ho Chi Minh se tak řadí mezi podobné totalitní diktátory jako třeba Mao Ce-Tung, Vladimír Lenin či Klement Gotwald, kteří si vypěstovali kult osobnosti. Ve Vietnamu se Ho Chi Minh nesmí kritizovat. Kdokoli poruší jeho auru nechybujícího muže, může očekávat těžké postihy. Komunistické ústředí se také snaží zachovat cudnou image Ho Chi Minha, který neměl žádné ženy a celý život zasvětil státu. Podle mojí mamky neměl na manželku čas, protože třicet let žil v cizině, aby „našel, cestu k záchraně země a přinesl lidem Vietnamu štěstí.“ Což mi vždycky řekne, ale vzápětí začne patetickým hlasem pronášet ve škole naučené historky o životě Ho Chi Minha. Žijeme v době internetu a především wikipedie – a podle ní měl Ho Chi Minh manželku. A dokonce Číňanku! Když jsem o tom zpravila mamku, odpověděla: “Nesmysl.“ Vietnamská vláda dosud neuznala manželku Tang Tuyet Minh (povietnamštěné čínské jméno), aby Ho Chi Minhovým celibátem prokázali jeho totální oddanost vlasti.

O životě tohoto muže kolují různé zkreslené představy a polopravdy, které využili komunisté k propagandě. Je to jejich postavička, kterou ze záhrobí využívají ke svým cílům.

Při mé návštěvě Vietnamu jsem nemohla minout všechna důležitá místa, spojená s životem Ho Chi Minha, protože ´je to přece moje povinnost´, jak říká tetička.

Tvář mrtvého Ho Chi Minha byla smrtelně bílá. Ale pořád vypadal „jako by jen spal“

Navštívila jsem tedy vesnici, kde Ho Chi Minh vyrůstal. Jeho rodný dům je velmi skromný, jeho psací pero je pečlivě uschováno za sklem a lidé mohou žasnout nad postelí, kde spával jejich vůdce. Mně prohlídka záhy znechutila kvůli patetickému a dramatickému přednesu naší průvodkyně. Div se nerozbrečela, když líčila, v jakých nuzných podmínkách strýček Ho žil. Tato místa jsou hojně navštěvovaná, ale opravdové fronty se stojí u vstupu do Ho Chi Minhova mauzolea. Jde o takovou ošklivou, šedou betonovou budovu/hrobku, která se prostě jmenuje ´Prezident Ho Chi Minh´. Po vystání dlouhé fronty jsme prošli do budovy, kde bylo tolik červeného koberce, že by si žádná hollywoodská hvězda nemohla stěžovat. Budova byla silně klimatizovaná, protože, jak všichni víme, teplo a vlhko by strýčkovi Ho nedělalo dobře. Čekala jsem, že si nabalzamovaného Ho Chi Minha pěkně prohlédnu. Třeba vyčtu z jeho tváře, jaký skutečně byl. Bohužel! Desítky strážníků neumožňovaly, aby se člověk ani na chvilku zastavil. Tvář tak oslavovaného muže jsem proto viděla jen na pár sekund. Byl bělejší než běžný člověk, ale pořád vypadal „jako by jen spal“.

Mnohem zajímavější byla návštěva Ho Chi Minho muzea, které nebylo zasvěceno pouze jeho životu a komunistické revoluci, ale bylo tam zobrazeno umění 20. století a různé historické mezníky. Muzeum samozřejmě složí k propagandě, ale když si odmyslíte rudé vlajky, jsou tam zajímavé instalace a obrazy.

Na Ho Chi Minha se Vietnamci dívají se skoro náboženským vytržením, hlavně starší generace na něj nedá dopustit. Není divu. Po desetiletích francouzské nadvlády přišel člověk, který je vysvobodil z jejího područí. Bude trvat dlouho, než lidé nahlédnou na Ho Chi Minha kritickými očima a přiznají si, že také porušoval lidská práva a možná i něco horšího, co se skrývá v přísně střežených státních archivech.

Pokračování příští týden v pátek

Předchozí díly zde:

Vietnamský deník 1: Věděla jsem vše o Přemyslovcích, ale nic o strýčkovi Ho

Vietnamský deník 2: Zachovat rod a krev aneb rodina především

Vietnamský deník 3: Vzdělání je přece business. Tak plaťte!

Vietnamský deník 4: Svátek slavit? To NE. Ale jíst ho? To ANO!

Vietnamský deník 5: V Česku je velmi těžké zemřít hladem. Ve Vietnamu ne

Vietnamský deník 6: Každá rodina má své vlastní ´bůžky´. Štěstí se dá koupit

 

Text a foto: Hoai Le Thi

Pozn. Hoai Le Thi  je  absolventkou našich kurzů  Žurnalistiky,  v Mediálním centru působí už čtyři roky a  nyní čerstvě složila velmi úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku  na Karlově univerzitě.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *