Vietnamske nabozenstvi

Vytáhla jsem si tři karty: srdcovou královnu, pikového krále a kárové eso. Podle „kartáře“ budu jednou bohatá, rodina mi neonemocní a navíc budu šťastná. Tato růžová budoucnost mi byla vykládaná ne podezřelou stařenou s dlouhými nehty a v podivném hábitu, ale druhými respektovaným postarším mužem.

Bohužel si člověka, který má na stěně portréty tří komunistů (Marx, Lenin, Ho Chi Minh) hned vedle sebe a navíc „dobrovolné“ platby za výklad z karet strká pod ubrus, nemohu vážit. Spíš je to s ním na pováženou.

„Věřím tomu tak akorát,“ říkal pak můj děda. Mamka se potom smála, že děda vyměkl. Jako bývalý dlouholetý starosta malé vesničky ve středním Vietnamu byl úředníkem plnícím nařízení komunistické diktatury. Tudíž žádná víra v mystiku a náboženství vůbec neexistovala. A to trvá dosud. Když si kliknete na stránky wikipedie, zabývající se náboženstvím ve Vietnamu, najdete na něm dva odlišné koláčové grafy procentuálního rozložení věřících podle vyznání. Jeden je oficiální, vydaný vietnamskou vládou, který je celkem jednolitý – většina Vietnamců jsou ateisté. Druhý je neoficiální, který je podle mých vlastních zkušeností blíže pravdě. Ve Vietnamu jsou zastoupena všechna světová náboženství, zbytky animistické víry a pak zvláštní vietnamské sekty typu Cao Dai, které mají docela dost věřících – to vše v souladu s komunistickým učením.

Nejrozšířenějším náboženství ve Vietnamu ale není buddhismus či taoismus, jak by se mohlo zdát, ale kult předků. Lidé věří, že duše zemřelého předka odejde do jiného světa. Žijící potomci se k nim modlí. Přinášení různé dary a oběti (ovoce, alkohol, cukrovinky) k oltářům s fotografiemi prapředků. Pomodlení se k praprarodičům bylo vlastně to první, co jsem udělala, když jsem poprvé přijela k prarodičům. Zapálili se vonné tyčinky (vůně, se kterou jsem vyrůstala), které jsem pak držela v sepnutých dlaních a ukláněla se k oltáři. Nešlo o žádnou konkrétní modlitbu typu otčenáše, ale o jakési osobní pozdravení praprapředků. Podle dědy jsem jim měla prostě vyprávět, proč jsem přijela a být k nim uctivá. Oba předci mi připadali jako naši dva osobní rodinní bůžkové, kteří na nás shlížejí odněkud seshora.

Děda nechal postavit rodinný kostelík

Děda je v tomto ohledu velmi nábožensky zaměřený. Možná ho k tomu nutí myšlenky blízké smrti, že jednou se my budeme modlit i k jeho fotce. Nechal tedy postavit rodinný kostelík, kde je ve vší kráse oltář s rodinným rodokmenem, obětinami a červenými lampami. Každé výročí smrti prarodičů či o svátcích se tam zapalují vonné tyčinky a zemřelým se obětují různé dary.

Druhým nejrozšířenějším náboženstvím je buddhismus, konkrétně buddhistický směr mahajána. Tento směr si libuje v obrovských pagodách, obřích sochách Buddhy, který je vnímán podobně jako v křesťanství Ježíš – spasitel, ten, který nás dovede k nirváně. Docela dost se odlišuje od původního buddhismu, kde Buddha sloužil jako moudrá postava, která spíše ukazovala cestu k nirváně, kterou si sami musíme projít. Většinový buddhismus se ale rozrostl až do neuvěřitelných komerčních rozměrů. Na místě, kam se rodinky chodí bavit a provětrat peněženky se svými caparty, vyrostly umělé buddhistické pagody. Bana Hills Fantasy Park poblíž města Da Nang nabízí zábavu pro celou rodinu, po horské dráze či cirkusovém představení medvěda jezdícího na skútru (dopravní prostředek Vietnamců číslo jedna) si rodina může zajít do přecpaného „chrámu“, kde si s bankovkami v sepnutých dlaních můžete vymodlit nějaké to štěstí. Peníze prosím odevzdejte pánovi, co stojí u ohromné krabice. On vám zprostředkuje komunikaci s vyšší bytostí tím, že vaši bankovku speciální špachtlí zastrká do kasičky. Za vše se musí platit, za štěstí především.

Často vidíte sochu Ježíše na průčelí domů

Přestože je ve Vietnamu pravděpodobně větší zastoupení lidí hlásících se ke křesťanství (cca 9%) než v České republice, Vánoce nejsou všeobecným svátkem a třeba moje rodina ho ve Vietnamu neslaví. Znají jenom tu zkomercionalizovanou křesťanskou oslavu dovezenou z Ameriky v podobě umělohmotných Santa clausů a coca coly. Vietnamští křesťané jsou hrdi na svou víru a často vidíte sochu Ježíše na průčelí domů.

Vietnamci jsou nábožensky poměrně tolerantní. Neslyšela jsem o žádných válkách ve jménu víry a doufám, že také nikdy neuslyším. Každý v předepsanou dobu zapálí vonné tyčinky, pokloní se předkům „aby se neřeklo“ a tím to končí. Moje mamka si často až měsíc po výročí smrti prapředků uvědomí, že jim měla vzdát hold. Věřím, že se o jejím laxním přístupu nikdo nedozví. Nejlepší na těchto úmrtinách totiž jsou sváteční hody, kdy se sejde celá rodina. Proto Vietnamci žijí přítomností a do minulosti se ohlížejí jenom, aby ukázali respekt našim stvořitelům.

Pokračování příští týden v pátek

Předchozí díly zde:

Vietnamský deník 1: Věděla jsem vše o Přemyslovcích, ale nic o strýčkovi Ho

Vietnamský deník 2: Zachovat rod a krev aneb rodina především

Vietnamský deník 3: Vzdělání je přece business. Tak plaťte!

Vietnamský deník 4: Svátek slavit? To NE. Ale jíst ho? To ANO!

Vietnamský deník 5: V Česku je velmi těžké zemřít hladem. Ve Vietnamu ne

Text a foto: Hoai Le Thi

Pozn. Hoai Le Thi  je  absolventkou našich kurzů  Žurnalistiky,  v Mediálním centru působí už čtyři roky a  nyní čerstvě složila velmi úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku  na Karlově univerzitě.  

Napsat komentář