vietnamska spolecnost 10

„Mám velký hlad…,“ kňoural a natahoval ke mně přibližně dvanáctiletý kluk v restauraci ruce. Měl na sobě otrhané šaty, špinavou tvář a oči přivřené možná kvůli slunci, možná protože byl slepý.

Tento dětský žebrák rozbil v tu chvíli mojí představu o starých českých bezdomovcích, kteří ode mě loudili drobné pro alkohol a tabák. Pro tyto lidi jsem moc slitování a peněz neměla. Ale ten klučík, který narušil naši rodinou atmosféru bezstarostnosti a blahobytu u stolu plného jídla a pití, ve mně vyvolal opačné pocity. Nedalo mi to a pár tisíc dongů (v přepočtu pár českých korun) jsem mu dala, i když mě strýc okřikoval, že nemám. Podle jeho teorie je mladý, může pracovat. Na rozdíl od stařeny, která k nám přišla žebrat vzápětí.

Předešlá situace změnila téma rodinné konverzace. Uvědomila jsem si, že chudoba je všude, ale ve Vietnamu jde o život. Bezdomovectví je v Česku běžné, ale všude jsou různé neziskové organizace, azylové domy a podobná zařízení, která sociálně vyčleněným lidem pomáhají. V České republice je prostě doslova těžké umřít hlady (pokud nejste anorektik). Ve Vietnamu je to docela snadné. Děti se narodí se do špatné rodiny či spíše do žádné a k opravdové bídě není daleko. Vietnamský sociální systém je velmi špatný, nedostatečné důchody pobírají jen státní zaměstnanci, ale moje babička, která celý život pracovala na rýžových polích, nedostane ani ´korunu´ (respektive dong). Proto se nedá mluvit ani o žádných pořádných dětských domovech. Nejčastěji se vyskytují ve velkých městech. Vesnickým dětským žebrákům nezbývá než žebrat u krajnic prašných silnic. Smutný pohled je také na žebrající babičky, se kterými jsem se v Česku prakticky nesetkala. Vždycky to byli zarostlí staříci s červenými obličeji notorických alkoholiků. Bohužel, o jediném řešení, které jsem slyšela, že zavedla vietnamská vláda, byl zákon o zákazu žebráků v centrech měst. Pod výhrůžkou pokuty (!) se vykazovaly děti a staří lidé na předměstí, aby nepohoršovali místní a turisty. Ono je to přece neestetické, když vám v záběru trčí hladovějící bezdomovec, když se před profláklou turistickou památkou smějete do hledáčku a držíte přitom vietnamskou fastfoodovou specialitu.

Říkám si, že Vietnamci nemají žádné sociální cítění, ale pak se podívám okolo. Sami nemají dostatek, pro rýži v pytli mají hodně hluboko a starat se o cizí lidi je nemyslitelné, když v rodině je vždycky někdo, kdo potřebuje pomoci. Vietnam je rozvojová země, ale nechci tady rozšiřovat představu, že za každým rohem stojí s nataženýma rukama malé dítě, co vám zaručeně zkazí náladu na vietnamskou národní polévku pho. V polovině osmdesátých let Vietnam provedl několik významných ekonomických reforem, které odklonily Vietnam od centrálně plánové na „sociálně“-tržní ekonomiku. Socialismus v tomto kontextu je jen prázdné slovo, které v praxi znamená tvrdý kapitalismus, kde neviditelná ruka trhu určuje, kdo dnes bude a nebude hladovět. Vyhlídky jsou ale optimistické. Několik hospodářských organizací předpovídá Vietnamu zářnou budoucnost, kdy prý bude země do roku 2025 patřit mezi pětatřicet nejbohatších států světa.

Chcete, aby operace dopadla dobře? Nebo vaše běžná úřední věc vyřízena? Plaťte.

Představa je to hezká, napřed se ale musí zamezit rozbujelé korupci, která kvete i v nejspodnějších patrech společnosti. V Česku probíhá médii spousta korupčních afér, které se ale odehrávají v nejvyšších sférách politiky a byznysu. Ve Vietnamu je korupce nelidská, protože se odehrává mezi nejchudšími. Chcete po doktorovi nebo úředníkovi, aby vaše operace či dokumenty byly provedeny/vyřízeny rychle a dobře? Plaťte! Moje teta musela dát operovat mého tehdy tříletého bratrance Tien. Je to roztomilý neposeda a myšlenka, že kdyby v tu chvilku neměla teta navíc pár milionů dongů pro „pana doktora“, je hrozivá. Korupce se dotýká lidí osobně a je hmatatelná v každodenním životě. V Česku se korupce politiků příliš neprojevuje na každodenním životě obyvatel. Trochu si na ně postěžují, že jim kradou peníze z daní, ale pochody se konají spíš proti Romům.

Patnáct tisíc korun je ve Vietnamu vysoce nadstandardní plat

Měla jsem také možnost poznat Vietnam z té bohatší stránky. Skoro všichni muži v mé rodině jsou námořní vojáci. Jeden z mých strýců se časem vypracoval na vysokého důstojníka s několika zlatými hvězdičkami a prýmky. Jeho náplní práce je chytat na moři pašeráky drog, kteří nachází své odběratele nejčastěji v Ho Chi Minhově městě. Když jsem si prohlížela Saigon, vezla jsem se v jeho osmimístném autě s řidičem. Navíc s majáčkem na střeše se autu kličkovalo v šílené vietnamské dopravě mnohem jednodušeji. Jeho plat činí přibližně patnáct tisíc korun, čili zhruba patnáct milionů dongů. V Česku průměrný plat. Ve Vietnamu, v porovnání se mzdou vesnické učitelky (v přepočtu tři tisíce korun), je to neuvěřitelný rozdíl. Proto si může strýc dovolit nejnovější ipad od Applu, živit dvě děti na vysokých školách a zvát příbuzné na večeře do restaurací.

Vietnam je velmi rozmanitý. Zažila jsem ranní nákupy ve špinavých tržnicích, které čpěly rybinou. Zažila jsem však také klimatizované supermarkety s drahým zbožím, které byste od českých skoro nerozeznali. Mám ráda tuto různorodost, doufám, ale že se Vietnam z chudoby jednou vybabrá a tržiště budou znakem lidové kultury a ne bídy.

Pokračování příští týden v pátek

Předchozí díly zde:

Vietnamský deník 1: Věděla jsem vše o Přemyslovcích, ale nic o strýčkovi Ho

Vietnamský deník 2: Zachovat rod a krev aneb rodina především

Vietnamský deník 3: Vzdělání je přece business. Tak plaťte!

Vietnamský deník 4: Svátek slavit? To NE. Ale jíst ho? To ANO!

Text a foto: Hoai Le Thi

Pozn. Hoai Le Thi  je  absolventkou našich kurzů  Žurnalistiky,  v Mediálním centru působí už čtyři roky a  nyní čerstvě složila velmi úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku  na Karlově univerzitě.  

Napsat komentář