skola Vietnam„Koukej, to je bac Ho!“, křičí nadšeně můj pětiletý bratránek Tien. Ukazuje mi známý obrázek národního hrdiny Ho Chi Minha, který se na něj moudře usmívá ze zadní strany jeho slabikáře.

Tien mi hrdě říká, že byl hodný, a proto dostal tuhle pěknou učebnici, a že se teší za rok do školy. Nejen takto se projevují zbytky propagandy komunismu ve Vietnamu, který je velmi tvárný a je spíše hybridem marxistické ideologie a tvrdé tržní ekonomiky. Kult Ho Chi Minha je dětem vštěpován od útlého dětství a ve škole se s ním setkávají nejčastěji. To moje dvanácti letá sestřenice My Hanh (doma jí říkají Hai Linh, protože slovo „my“ znamená i Amerika, což se mému dědovi, pamětníkovi vietnamské/americké války, opravdu nelíbilo) nemá na deskách sešitů vousatého dědu, ale teenagerské celebrity Jižní Koreje, taková obdoba americké Hannah Montana.

Kromě sešitů si sestřenka musí také kupovat vlastní učebnice, což se vymyká vypůjčování školních učebnic v České republice na základní škole. A s tím se pojí další významný rozdíl mezi českým a vietnamským systémem. Něco jako povinná školní docházce ve Vietnamu neexistuje. Vzdělává se ten, kdo na to má. Nejednou se mi stalo, že jsem viděla žebrající děti, které sotva vypadaly přinejmenším na 15 let. Přestože ne všem dětem je vzdělání dostupné, statistiky ukazují 90% gramotnost vietnamské populace.

Učitelům žáci nedávají květiny, ale peníze

Vietnamské školství je podfinancované. Žáci, tedy jejich rodiče, se skládají doslova na veškeré vybavení a pomůcky ve školy – od houby na tabule, po větráky až po „dárky“ pro učitele na Den učitelů. Ač se to zdá podivné, kantoři dostávají ve Vietnamu místo kytic a bonboniér bankovky. Prý je to nepovinné, ale často je tento finanční obnos vyšší než jejich průměrný měsíční plat. Moje teta, učitelka na prvním stupni na vesnici, si vydělá měsíčně zhruba tři tisíce českých korun (cca 3 mil. vietnamských dongů). Na české poměry se to zdá šílené, a ani na vietnamské to není žádná sláva při pomyšlení, že z nich musí uživit dvě děti. Přes nízký plat mají ale ve Vietnamu učitelé velkou prestiž, což se dost liší od českých poměrů. Několikrát se mi stalo, že nějaké dítě přiběhlo s nějakým dárkem (ovoce, peníze,…) pro moji tetičku-učitelku. Často to byl nejen žák z její třídy, ale z její doučovací třídy. To nejsou třídy, kam by docházely „pomalejší“ děti jako v Česku, ale výuka navíc – pro všechny, chytré i méně chytré. Respektive pro ty, jejichž rodiče si to mohou dovolit.

Tetiny „poškolní“ žáčci mají oproti ostatním výhodu v podobě desítek (čti jedniček), což je nejvyšší známka, na stupnici od jedné do deseti, které studenti mohou získat.

Ve Vietnamu si šprtů váží

Ve třídě panuje rivalita, kdo má nejlepší známky. Vysmívání se šprtům ve Vietnamu opravdu nehrozí. Odmala je jim vtloukáno rodiči, že vzdělání je jediná cesta, jak se vymanit z chudoby. Proto se moje mamka často ptá, kolikátá v seznamu úspěšnosti studentů ve třídě jsem a já jí rozpačitě odpovídám, že v české škole nic takové není a zatajují ji, že z brýlatých chytrolínů ve třídě si neberou ostatní vzor, ale opisují od nich domácí úkoly.

Ve vietnamském případě ale nehrozí, že by úkol nebyl čitelný, protože se známkuje také to, jak je písmo úhledné. A to až do nejvyšších tříd středních škol. Musela jsem se smát písmu mého dvacetiletého bratránka, studenta vysoké vojenské školy, protože bylo nejen úhlednější, ale i kudrlinkatější. Máte prostě problém odlišit dívčí a chlapecké písmo.

Jak říkal Komenský – učení hrou. A já bych dodala disciplínou. Nevím, jestli to je tím, že vietnamská třída je početnější nebo to je v mentalitě, ale skoro každý ve třídě má nějakou roli. A ten kdo nemá, poslušně poslouchá. V čele třídy je samozřejmě předseda třídy, pak jeho zástupce, pak zástupce zástupce předsedy, pak umělecký zástupce (na školní besedy) a navíc – každá skupinka studentů má podle zasedacího pořádku svého vedoucí. A ten má samozřejmě zástupce. V Česku by to nefungovalo, když se mi vybaví vášnivé diskuze ohledně organizace maturitního plesu.

Tato „hierarchizace“, nejen třídního, kolektivu je ale pro asijské národy typická. Uplatňuje se v něm totiž princip kolektivní vinny. Pokud jakýkoli jednotlivec se něčím proviní, schytá to také ten nad ním. Tudíž nadřízený má nad podřízeným moc. „A moc znamená odpovědnost,“ jak by řekl Spiderman.

Na univerzitách je více mladých učitelů

Vzdělání do 12. třídy (většinou do osmnácti let) je všeobecné. Po složení závěrečných zkoušek se studenti mohou hlásit na vysoké školy či se vyučit řemeslem. Typický vietnamský student prahne po práci, která je finančně prospektivní, tudíž se mnoho z nich hlásí na ekonomické či lékařské obory. Nutnost uživit se je přednější než dělat práci, která by je opravdu bavila. Dalším zajímavým aspektem vietnamského školství jsou mladí vysokoškolští učitelé. Až v posledních desetiletích se mohly vysoké školy více rozvíjet a v současnosti nastal jejich velký boom a učitel univerzity pod třicet let je běžnou záležitostí.

Vzdělání ve Vietnamu není samozřejmostí. Projít vysokou školou je po finanční stránce pro rodiče velmi náročné. Když jsem viděla, jak transparenty českých vysokoškoláků hlásicích, že „Vzdělání není business!“, když se jednalo o universitním školném, připadalo mi to naivní. Nejen díky finanční podpoře rodičů, ale i svého úsilí, může moje druhá třiadvacetiletá sestřenice, která vystudovala bankovnictví, zamávat svojí první obchodní vizitkou.

Pokračování příští týden v pátek

Předchozí díly zde:

Vietnamský deník 1: Věděla jsem vše o Přemyslovcích, ale nic o strýčkovi Ho

Vietnamský deník 2: Zachovat rod a krev aneb rodina především

Text a foto Hoai Le Thi

Pozn. Hoai Le Thi  je  absolventkou našich kurzů  Žurnalistiky,  v Mediálním centru působí už čtyři roky a  nyní čerstvě složila velmi úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku  na Karlově univerzitě.  

Napsat komentář