rodina

 

Každý měsíc jde moje mamka na poštu a přes Western Union, na plakátech charakteristickou pro svou černožlutou grafikou a ujištěním o bezpečných transakcích, pošle svým rodičům do Vietnamu určitou sumu peněz. Tak to dělají i moje dvě tety a dva strýcové, ti ale nevyužívají tento způsob posílání peněz, jelikož žijí ve Vietnamu. Dělají to s pravidelnou železností, protože ví, že „rodina především“.

Vietnamská rodina v porovnání s Evropou či Českou republikou je více semknutá, protože jsou na sobě lidé mnohem více závislí. Vietnam je stále rozvojová země, kde není všem dostupný sociální a zdravotní systém. Pojištění si mohou dovolit pouze ti zámožní, kteří mají dost k podplacení úředníků, kteří těží z vysoké korupce v zemi. Proto je nezbytné, aby se děti staraly o své rodiče, a to i velmi záhy jakmile jsou zaměstnaní. Například má sestřenice, čerstvá vysokoškolská absolventka ekonomie, již ve svých 23 letech posílá část svého platu domů. Ve Vietnamu tudíž skoro neexistují jakési domovy důchodců, kde by děti odkládaly své staré rodiče. Naopak staří se těší na evropské poměry velmi vysokému respektu a úctě. Těžko polemizovat s tezí, že ne vždy s vyšším věkem lze očekávat větší moudrost.

Postavení žen v rodině je méněcenné, přitom pracují stejně a často i více než muži

Rodina ve Vietnamu má pevnou hierarchii. Každý v ní má určité postavení podle pohlaví a věku. Hlavou rodiny je otec, jehož hlavním úkolem je finančně zajistit rodinu. Po pracovní době však nemusí doma dělat nic, což by se lidem ze ´Západu´ vůbec nelíbilo. Je skoro nemyslitelné, aby muž dělal jakékoli domácí práce – od úklidu po vaření. Můj strýc například nikdy nebyl za celý svůj život na trhu, kam chodí každá hospodyňka brzo ráno pro nejčerstvější potraviny. Zejména kluci jsou všemi ženami v rodině opečováváni a mají větší svobodu než dívky. Svět žen a mužů je někdy tak oddělený, že jsem měla pocit, jako kdybych žila ve starověké řecké společnosti (až na to že homosexualita je ve Vietnamu nelegální). Neprojevuje se to jenom v pevném určení společenských rolí, ale například už i v sedacím uspořádání při velkých rodinných sešlostech, kde ženy a muži sedí odděleně.

Postavení žen v rodině je víceméně méněcenné, přitom pracují stejně a často i více než muži. Velmi zřejmé je to u večeří, které jsou často jedinou částí dne, kdy se celá rodiny sejde. Matka se postará o děti, nakrmí nejmenší, nabere každému misku rýže. Často jí jako poslední, až poté co se ujistí, že všichni jsou zajištění. Osobně považuji ženy-matky za „hrdinky doby“, ty co se obětují pro druhé na úkor sebe samých.

Rod a rodný domov zachovává nejstarší mužský potomek

Vietnamská rodina je v mnoha ohledech velmi tradiční a konzervativní. Pravidlo číslo jedna: starší sourozenci mají zodpovědnost za mladší. V mém případě se toto, z mého pohledu velmi nespravedlivě, projevovalo tím, že jsem za bratrovy špatné známky dostávala vynadáno já. Přece jsem ho to měla doučit! Děti mají mít k rodičům bezvýhradný respekt a poslušnost, protože „rodiče mají vždy za každou cenu pravdu“. Neexistuje žádná diskuse. Někdy je to velmi smutné, protože některé děti mají od rodičů naplánovanou budoucnost, nejlépe v některé perspektivní profesi související s bankovnictvím či lékařstvím, a nehledí na přání svých dětí. Zdá se, že je to i běžné i v západní společnosti, ale tato poslušnost je tak zakořeněná, že jen málokdo si dovolí revoltovat. Moje mamka je v tomto ohledu svobodomyslnější, dávno upustila z představy právničky, doktorky či ekonomky a její jedinou podmínkou je, abych se svou profesí uživila. To beru.   Vietnamci jsou hrdí nejen na svou vlast, která porazila jak Francouze, tak Američany (říkává často má patriotistická matka), ale i na svou rodinu. Můj děda datuje svůj rod až sedm pokolení zpátky. Rod a rodný domov zachovává vždy nejstarší mužský potomek rodiny. V praxi to znamená, že můj strýc, který pracuje jako námořní důstojník ve vodách středního Vietnamu, až zemře můj děd, se musí vrátit zpět do rodné dědiny a převzít dům svého otce. Bez ohledu na to, že žije stovky kilometrů od původního bydliště. A tak musí i jeho syn a syn jeho syna a tak dále. Zkrátka musí zachovat rod a krev.

Dvě děti a dost, ale i tak – o jedno víc než v Číně

Vietnamské rodiny jsou velmi početné. Na rodinných fotografiích se často nedokážu dopočítat vždy stejného počtu lidí. Lehce morbidně ale musím podotknout, že časem to bude jednodušší, protože tito příbuzní vymírají a nových se nerodí tolik jak předtím (mamka je z pěti děti, děda z osmi dětí). Vietnam po vzoru Číny již před několika desítkami let zavedl zákon o dvou dětech. Na veřejných prostranstvích tudíž nenaleznete pouze propagační billboardy o národním hrdinovi Ho Chi Minhovi, vojenských náborech ale i šťastné rodinky o dvou vysmátých dětech. Můj strýc by si velmi přál třetí dítě, ale jako státní pracovník (samozřejmě námořní důstojník, všichni muži v mé rodině jsou uniformovaní) se bojí o svoji práci.

Avšak s růstem vietnamské ekonomiky roste také počet rozvodů, které byly před několika lety nemyslitelné. Když se lidé brali, bylo to nadobro a konec. V dnešní době se ale rodinné vztahy přehodnocují a tradiční model je již příliš úzký pro mladé Vietnamce, žijící v moderní době, na Facebooku a s možnostmi cestování. Že by se blížila krize rodiny?

Pokračování příští týden v pátek

Předchozí díl zde:

Vietnamský deník 1: Věděla jsem vše o Přemyslovcích, ale nic o strýčkovi Ho

Text a foto Hoai Le Thi

Pozn. Hoai Le Thi  je  absolventkou našich kurzů  Žurnalistiky,  v Mediálním centru působí už čtyři roky a  nyní čerstvě složila velmi úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku  na Karlově univerzitě.  

Napsat komentář