hoai

Představte si, že jste Čech či Češka a jedete na dovolenou do vám neznámé destinace. Nevíte, jak se jmenuje nejvyšší hora země, kdo je současným prezidentem ani kolik provincií či správních celků tato země má. A teď si představte, že tou zemí je Česká republika.

Přesně takto jsem se cítila, když jsem jako Vietnamka navštívila Vietnamskou socialistickou republiku. Ač rodná země, po 17 letech, čili tři čtvrtině mého života, nevěděla jsem o ní skoro nic. To je osud mnoha vietnamských dětí, kteří se v Čechách přímo narodili, nebo tu žijí od útlého dětství jako já. V české škole se o své domovině nic nedozvědí, a pokud v rodině nemá nikdo čas, není divu, že pak vědí více o českých Přemyslovcích než o vietnamském hrdinovi „strýčkovi Ho“. A pak už jen nasnadě otázka: Je to vůbec má rodná země?

To jsem se chystala zjistit v mé více než měsíc dlouhé návštěvě všech příbuzných, kteří žijí roztroušeně po celém Vietnamu. Mé zážitky viděné očima člověka, který je rozkročený mezi dvěma naprosto odlišnými kulturami, jsou ještě o to podivnější, protože jsem byla turistka, za kterou mě místní vůbec nepovažovali.

Jako správná turistka jsem si pečlivě před cestou nastudovala základní informace o dané zemi. Vietnam je stát ležící v jihovýchodní Asii. Leží v subtropickém podnebném pásu a má zhruba 90 milionů obyvatel. Jela jsem přímým letem z pražského letiště (tehdy ještě Ruzyně) asi 10 hodin cestou přes Indii do hlavního města Vietnamu – Hanoj. Vietnam Airlines nemá nejnovější letadla, ale letušky vás obslouží ve vietnamštině či angličtině, přičemž mají na sobě tradiční „kroj“, který se v překladu jmenuje „dlouhý šat“.

První, co mě po dvouhodinovém čekání na kufry udeřilo, byla vlna horké vlhkosti ve vzduchu. Měla jsem pocit, že jsem se rázem ocitla v sauně, ve které jsem vždy vydržela maximálně 10 minut. Další vlna, která mě udeřila, byla kulturní. Počet obyvatel Hanoje je přibližně stejný jako celá Česká republika a koncentrace tolika lidí a hluku v takovém horku byla až nepříjemná. Na letišti mě vyzvedli strýc s tetou, které jsem v životě neviděla. Neměli moc času na prohlídku hlavního města ne severu Vietnamu, a tak jsme co nejrychleji zamířili na autobus, který nás měl dopravit za zbytkem rodiny, který bydlí ve střením Vietnamu, v největší provincii Nghe An. A pak to nastalo. Jako skupinka lidí, co vypadali mírně bohatěji než ostatní a hlavně existence našich letištěm opáskovaných kufrů, způsobili jsme nebývalý zájem řidičů taxíků. Vrhli se na nás jako supi, každý nabízel odvoz kamkoli levněji než ten druhý a hlučně nás tahali ke svým autům. Pořád mi strkali do rukou business karty a přemlouvali k využití jejich služeb. Předstírala jsem, že nerozumím a že nemám peníze, což je rázem odradilo. Nakonec jsme jim utekli a jeli mnohem levnějším lůžkovým autobusem. V životě jsem slyšela pouze o lůžkovém vlaku, takže autobusová variace byla pro mě něco absolutně nového. Jde autobus s dvoupatrovými lůžky s klimatizací a vietnamskou klasickou hudbou, která osobně není vůbec šálek mého kafe. Dnes už vím, že prostor k uložení bot také slouží k uložení nohou mého souseda, kterého jsem svým dotekem probudila, nehledě na to, že sebe k smrti vyděsila. Jeli jsme po zaprášených silničkách Vietnamu ze severního do středního Vietnamu skoro celý den. Do rodné vsi mých prarodičů jsme se dostali až pozdě odpoledne. A tady začínají má dobrodružství a nečekaná setkání.

V  následujících týdnech vám chci představit Vietnam, jak jsem ho poznala já. Můžete si přečíst o vietnamské kuchyni, dopravě, školství či  o tom, jak velký důraz pokládají Vietnamci na rodinu. Texty budou doprovázeny mými fotografiemi, které jsem nafotila i někdy za nebezpečných okolností (vietnamská policie nemá ráda, když lidé fotí věci, které by neměli).

Pokračování příští týden v pátek

Text a foto Hoai Le Thi

Pozn. Hoai Le Thi  je  absolventkou našich kurzů  Žurnalistiky,  v Mediálním centru působí už čtyři roky a  nyní čerstvě složila velmi úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku  na Karlově univerzitě.   

Napsat komentář