S Lucií Lomovou, jíž se přezdívá „královna českého komiksu“, jsem se sešla v útulné dejvické kavárně. Když se objevila ve dveřích, hrála zrovna hudba z filmu Pina a mě při pohledu na vcházející autorku napadlo, že nejzajímavější lidé většinou oplývají tím nápadně nenápadným charismatem, která ve vás nutně vyvolá potřebu zkoumat, co je za ním. Lucie Lomová odpovídá klidně, tiše, ale se zaujetím. Je to případ autorky, za niž hovoří především její dílo, a která nemá potřebu mluvit příliš o sobě, nedělá zbytečná gesta, je soustředěná. Čas, který jsme měly pro sebe vyhrazený, jsme věnovaly povídání nejen o komiksu, ale také o tom, že je potřeba si do jisté míry uchovat dětské nazírání světa.
Přestože jste začala tvořit už v 80. letech, na to, že je pro Vás komiks nepostradatelný, jste přišla později. Jak jste tedy zjistila, že bez komiksu nemůžete být?

Možná bez něj můžu být, i když jsem to ještě nezkoušela. Komiksy kreslím už odmalička, ale dlouho jsem to nebrala jako něco dostatečně seriózního. Dostatečně vážně jsem to nebrala také hlavně z toho důvodu, že v mém mládí bylo nemyslitelné, aby se někdo věnoval profesně jenom komiksu, to bylo jako kdyby si někdo najednou usmyslel, že se bude živit lovem žížal. Komiksy, přesněji dětské komiksy, tady sice vycházely, ale jen ve velmi omezeném množství. Odjakživa jsem si něco psala a kreslila a nemohla jsem se rozhodnout, co z toho mám radši, někdy jsem si kreslila vtipy nebo komiksy, kde se vyprávění a kreslení potkávají a teprve mnohem později mi došlo, že tahle směsice, komiks, bude pro mě asi nejlepší.
Váš poslední komiks, Divoši, sklidil velký úspěch. Jak jste se dostala k zápiskům Vojtěcha Alberta Friče a pak je následně převedla do komiksu?
To byla souhra okolností, jak to vlastně většinou u všech důležitých věcí bývá. Byla jsem v hospodě s kamarádkami a jedna začala nadšeně vyprávět, jakou četla krásnou knížku a tou knížkou byly právě zápisky Alberta Vojtěcha Friče o tom, jak do Prahy přivezl indiána. Už tehdy mě napadlo, že by to byla skvělá látka pro komiks, začala jsem se o to zajímat a následně jsem se do příběhu Čerwuiše úplně zamilovala.
V Divoších jste se dotkla tématu útlaku a vykořeňování indiánů. Indiáni z kmene Čamakoko, bývalí lovci a sběrači, z nichž mnozí jsou potomky Fričovy dcery Herminie, mají teď velký problém se zařazením se do tzv. normální společnosti, a sdružení Checomacoco se jim snaží pomoci v adaptaci.
Někdy si říkám, jestli to není vlastně smutné, pomáhat lidem, kteří měli svůj život,  jenž jim byl částečně vzatý, v adaptaci a jestli na to není do jisté míry pozdě.
Pozdě? Jak by na to mohlo být pozdě. A co je normální? Myslím si, že pro ně náš svět není moc normální ani dnes. Nejsem sice žádný odborník na indiány, ale díky příběhu Čerwuiše jsem se začala víc zajímat o to, v jakých podmínkách indiáni vlastně dneska žijí, a většinou je to hrozné. Nedávno jsem četla, že prezidentka Brazílie, od které se očekávalo, že dostojí svým předvolebním závazkům a bude se snažit zlepšit postavení indiánů, naopak souhlasila, aby se na řece Xingú vybudovala gigantická elektrárna s druhou největší přehradou na světě, voda má zaplavit území velikosti poloviny Libereckého kraje, to jsem si pro lepší představu našla…Tudíž zahynou zvířata, rostliny, naruší to pralesní ekosystém a  indiánské kmeny se budou muset odstěhovat, což je nejen ekologická, ale i lidská katastrofa.
Nebo typický příklad kmene Ayoreo, u těch Frič také pobýval. Přišli o svá teritoria a o tradiční kočovný způsob života, protože bílí farmáři ohradili „svá“ území. Ayoreové jsou na nich závislí, a tak se třeba nechají najmout jako dřevorubci a pokácejí kebračové stromy, které mají velmi kvalitní dřevo.  Těžaři z nich vyrobí dřevěné uhlí. Indiáni dostanou směšnou mzdu, no a za tu si pak mohou koupit pytel uhlí vyrobeného ze svých vlastních spálených stromů. Kupodivu v Amazonii tu a tam ještě existují kmeny s relativně původním způsobem života, ale postupně nenávratně mizí. A když někomu v pralese překážejí a nikdo o nich pořádně ani neví, nedozví se ani, když se jich ten někdo v tichosti zbaví… A to se děje teď, jako před sto lety.

Myslela jsem to tak, že nejprve jsou indiáni vytrhnuti ze svého přirozeného prostředí a pak vznikají organizace, které je učí znovu žít…
Bohužel, to je asi jediné, co se s tím dá dělat. Vrátit jim zpět prostředí, ve kterém žili, není možné. Jediná možnost, jak těm lidem pomoci, je najít funkční způsob, jak je naučit v  novém světě obstát. Sdružení Checomacoco, které založili Fričovi, vychází z toho, co si indiáni sami skutečně přejí, podporují je v jejich vlastním úsilí. Vědí, že představy bílého muže o tom, co je pro indiány dobré, bývají někdy až tragikomické, jako když na břehu řeky Paraguaye nějací dřívější dobrodinci vybudovali zdravotní středisko se žárovkami a ledničkou, bohužel tam však žádná elektřina není.
Zpět ale ke komiksu. Všichni Vaši hrdinové mají jeden společný rys. Mají do jisté míry dětskou duši, jako například profesor Řezal, který uvěří duchovi a řídí se dle jeho pokynů. Myslíte si, že ona dětskost, ochota uvěřit neuvěřitelnému je to, co může rozpohybovat život, dát mu nový směr?
Máte pravdu, že ta otevřenost vůči světu je dětem vlastní. Ale snad i některým dospělým, doufám! Jak rosteme, máme tendenci budovat kolem sebe sebezáchovně hradbu, je to přirozená věc, ale nemělo by se to přehánět. Ta hradba, ten krunýř pak k člověku nepropustí ani signály nabízející nové možnosti, které k němu přicházejí. To, co je na tom dětského, je představa, že svět nám může nabídnout něco, o čem nemáme dosud ani potuchy, že svět je chytřejší než my.
Ve svých knihách zpochybňujete zakonzervovaný svět svých postav.  V Tylově hlídce se společnost vážených divadelníků nakonec nejvíc baví na nejhorším představení, navíc silně omámená marihuanovými koláčky…
Lidé se odmalička snaží, aby nevybočovali, aby se vyvarovali možných konfliktů se společností. Můžete být přesvědčení o něčem, co ostatním připadá bláhové, pak se to otočí a najednou to budou mít všichni za nezpochybnitelnou pravdu. Spoléhaní se na veřejné potvrzení je velmi ošidné a životu škodlivé.

Pokračování rozhovoru ZDE http://zlondyna.cz/komuniste-se-komiksu-bali-jako-cert-krize-rika-lucie-lomova/?preview_id=1724&preview_nonce=35c3c397dc&_thumbnail_id=6239&preview=true

Text Zuzana Kůrová, Foto Robert Sedmík

Rozhovor vznikl v rámci Online Kurzů žurnalistiky SeeMedia 2013

Napsat komentář