Ano. Hluboce se stydím. Může za to prudký déšť a má pohodlnost. Jeden z mých přátel byl na dovolené v Egyptě a přivezl nám všem dárečky – roztomilé egyptské přívěsky. Bylo to od něj moc milé. A tak když jsem jela jednou na návštěvu do svých rodných Sudet, zeptala jsem se ho, stejně jako dalších, co chtějí přivézt. Ismail, jak se jmenuje, se rozzářil: “ Čokoládu, prosím, nějakou typicky českou čokoládu. Miluju čokoládu! A Praha je prý krásná, určitě tam máte moc dobrou čokoládu!“
Super, to bylo snadné. Rozhodně lepší než plakátek se štěňátkem v košíku, který chtěla Annie a který jsem dodnes nikde neobjevila, nebo poslat pohled, jak chtěla Nichola, která volila Brexit, protože nebyla nikdy v zahraničí (mimo Anglii) a nikdy nedostala ze zahraničí žádný pohled.
Prodavač v Norimberské trafice mě ujistil, že podle něj je Británie pořád v Evropě
To bylo snadné. Hned, jak jsem přistála v Norimberku, vydala jsem do centra města a do nejbližší trafiky. Když jsem kupovala známku, zeptala jsem se prodavače svojí příšerně zhoršenou němčinou (s anglickým přízvukem (!), což je trapný exces, kterým trpím od doby, co jsem začala denně používat angličtinu. Vše je na úkor něčeho. A já musela pro angličtinu obětovat svoji sice gramaticky mizernou, ale kdysi plynulou, němčinu.) kolik stojí známka.
ZDE naleznete dnes odpoledne audio podcast k článku: 




Zeptal se, jestli budu posílat pohled v rámci Evropy. Byl červen loňského roku, tedy rok po Brexitovém referendu. Opatrně jsem řekla, že do Británie, a váhavě se zeptala, jestli ji ještě v Německu považují za součást Evropy.
Prodavač se zasmál a řekl, že ´samozřejmě´. Nalípla jsem známku a připsala, že ji zdravím z druhé strany Anglického kanálu, kterému zbytek Evropy říká ´Kanál La Manche´  (nikdy neříkejte před Angličany to hrozné slovo ´Channel La Manche´ – ani před těmi, co chtějí zůstat v unii, prostě je to Anglický a tečka. Nemůžou přece za to, že mají Francouze jako sousedy. Tak proč to pořád připomínat…  😀 ) a hodila pohled hned do schránky, abych na to nezapomněla.

Jak čokoláda zmokla a já byla líná jet do českého obchodu přes celý Londýn
Když jsem dorazila do rodného městečka, koupila jsem hned čokokoládu. Vybrala jsem Studentskou pečeť. Bylo mi jasné, že kombinace oříšků a kandovaného ovoce s čokoládou bude pro Ismailovy arabské chutě ta pravá!
Byla jsem náramně pyšná, jak jsem to vyřešila a už jsem si jen užívala rodiny a odpočívala.
Když jsem se pak vracela do Londýna, cestou na nádraží na můj let (opět do Norimberka, když jste ze Sudet, je to rychlejší, levnější a pohodlnější cesta než se plahočit až do Prahy opačným směrem než pak poletíte), začalo pršet, proudy vody, lilo jak z konve. Část věcí mi hodně promokla. Jak jsem až v Londýně doma zjistila, odnesla to i Studentská pečeť.
Čokoláda vypadala, že je v pořádku (taky byla, moc jsem si na ní později pochutnala), ale obal vypadal hrozně. Vyděsilo mě to a bylo mi jasné, že teď nemohu pyšně nakráčet a prezentovat českou pýchu, která vypadá, jakobych ji vytáhla z odpadků. Na natáčení, kde jsem se měla zase setkat s Ismailem, jsem měla jít za dva dny a neměla jsem moc času jet do českého obchodu (s českými potravinami) na opačné straně Londýna. A také jsem na to byla trochu líná.

Ne, Česká republika opravdu NEsousedí s Uzbekistánem – je to o ´kousek´ dál…
Co dělat? Napadlo mě, že mám poblíž polský obchod. Ty jsou všude. Jmenuje se to Polski sklep, což mi přijde vždycky hodně vtipné. Řekla jsem si – i co – většina mých Londýnských přátel si myslí, že pocházím z bývalé Jugoslávie (protože se ´také rozdělila´ na dva státy) a jeden borec se mě dokonce zeptal, jestli je naším sousedem Uzbekistán (vzhledem k tomu, že jsem se už za ta léta poměrně obstojně naučila anglickou jemnost mluvy a viktoriánský způsob toho, jak říci někomu NE anebo že se mýlí tak, abych ho neuvrhla do rozpaků), odpověděla jsem, že: „To zrovna ne, je to o kousek dál.“ A s klidem dodala, že sousedem je spíše Německo. To většinou zhruba i ti největší ´myslitelé´ tuší, kde je… (a ten ´kousek´- to víte, to je relativní věc… pro někoho je kousek pár metrů, pro někoho pár kilometrů, pro někoho tisíc kilomertů… to už necháte na každém, jak si to převede.)
Jste z obliga a nikdo vám neřekne, že jste neanglický hrubián, který by klidně odpověděl: „Co? Uzbekistán je přece v Asii, úplně někde jinde! Jsi spal při zeměpise?!“ Vzhledem k tomu, že si permanentně pletu Kazachstán, Kyrgyzstán a pár dalších zemí, tak jsem tolerantní i k ostatním. A že je ´co´ tolerovat.

Ne, nepíšeme v Čechách azbukou
Šla jsem tedy do polského obchodu, kde jsem po nějakém váhání vybrala čokoládu, která měla ke Studentské pečeti daleko, ale údajně se tvářila, že je v ní alespoň nějaká citrusová náplň. Dodnes se stydím, že jsem místo kvalitní české čokolády vybrala polskou, kterou bych v Čechách, kde nemá kvalita polských potravin zrovna jaksi – dobrou pověst – nikdy nekoupila. Věděla jsem ale, že polské nápisy na čokoládě tady nikdo kromě Poláků a Čechů (a Slováků) nepozná. Jsem ráda, když alespoň tuší, že nepíšeme azbukou.
Nicméně Ismailovi moje polská náhražka moc chutnala a úplně mu zářily oči, že jsem nezapomněla. Když se příště vrátil z Libanonu, přivezl nám zase pro změnu výborné slaďoučké tamní laskominky. Vzpomněla jsem si na svoji ´podvrženou čokoládu´ a poctivě se zastyděla. Hlavně proto, že jsem si byla jista, že ta česká byla x násobně lepší.

Na dotaz, jakto, že při Ramadánu během dne pije a navíc pivo, mávl Ismail rukou: „A já to až tak neprožívám…“
Ismail je libanonský muslim, který se svými rodiči emigroval do Británie a několik let tu už spořádaně žijí a pracují. Jsou jedni z těch muslimů, kteří se výborně asymilovali do společnosti. Nejsou ´ortodoxní´ a jsou moc fajn.
Vzpomínám, že jsme jednou seděli v hospůdce a Ismail přemýšlel, co si dá k pití. Po chvíli váhání řekl, že si dá pivo. Ta chvíle váhání nebyla způsobena ničím jiným než že z kapsy vysypal velikou hromadu drobných a jal se je počítat, aby zjistil okamžitý stav svých financí.
Penízky se rozkutálely po stole a některé spadly na zem. Zatímco je Ismail sbíral, napadlo kolegu: „Ty Ismail, není zrovna Ramadan? To se nesmí během dne pít, ne?“
Mě to také nedalo: „A já myslela, že Muslimové nesmí vůbec alkohol?“ Ismail se s lehce potem oroseným čelem zvedl z pod stolu s poslední nalezenou zakutálenou mincí, a svoji rozložitější postavu konečně narovnal.
Zhluboka se nadechl, spokojeně se usmál a mávl bohémsky rukou: „A já to až tak neprožívám…“ Všichni jsme se rozesmáli. Ismail si koupil své anglické pivo, já usrkávala svůj anglický čaj – samozřejmě s mlékem. A všichni jsme začali s plnou vervou probírat, jaké bylo, je a bude počasí. Jak také v Londýně při ´čaji o páté´ jinak.

Takto zuboženě vypadala čokoláda, kteoru jsem dovezla do Londýna ´pokřtěnou´ deštěm.

A toto je mnou ´podvžená polská čokoláda´
Zadní část polské čokolády. Výhodou toho, že o nás,
naší řeči a kultuře nikdo tady v Londýně moc neví je,
že mi to prošlo. Věřte ale, že bych byla radši, kdyby
mi to neprošlo a všichni nás lépe znali!

Šťastný Ismail s Libanonskou vlajkou (byl zrovna nějaký svátek či co), tak jsem pak výměnou ukazovala, že my máme vlajkju ´bez stromečku´). V popředí samozřejmě – jako obvykle u našeho ´čaje u páté´ – tedy konévka čaje. / Všechna fota: Janina (včetně té první, což je ´selfie´)

Přečtěte si také:

Jste bohatý snob, pracující třída nebo střední vrstva? Jak v Británii poznat ´kdo kam patří´ jen podle řeči
Tradiční Anglické snídani už asi odzvonilo. Prý není politicky korektní
Když chce nějaká země jít svou cestou, neposílejme do ní hned ´tanky´

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *