Se zpěvákem Tomášem Klusem sedím v jedné holešovické restauraci. „Pokud bych mohl být tak smělý, že bych obdržel dvě mlíčka a 3 cukry, tak připojím i jedno významné mrknutí pravým okem..“ promlouvá ke slečně servírce. Ve vzduchu je cítit cigaretový kouř, závan DaMuklova meče. A můžeme začít…

Jste ´čerstvým´ absolventem DAMU, vaše studium vás inspirovalo nejen ke složení písně, ale i kontroverzní diplomky. Jak k tomu došlo?

 Rozhodl jsem se napsat diplomovou práci, která nebyla úplně klasická. Nedodržel jsem formu, jelikož jsem přesvědčen, že člověk je na uměleckou školu brán na základě nějakého talentu, popřípadě na základě osobnosti, kterou v něm spatří přijímací komise. Při studiu jsem byl místy rozčarován konáním školy. Bohužel se to děje na většině vysokých škol, jak jsem se dozvěděl po zveřejnění písně DaMuklův meč, která o tom pojednává.

O čem konkrétně?

Je to o tom, že vás přijmou na základě nějakých vašich dovedností. Ovšem po dobu studia se vás snaží rozložit na tisíce malých kousků a poskládat do jakéhosi prototypu osobnosti, jež si představují, že by měla být absolventem jejich školy. Moje práce byla povídkou o pěti letech studia s mou zpětnou vazbu – mne jako studenta. Nehodnotil jsem pedagogy. Psal jsem o tom, jak jsem vnímal, že se vnímají oni, a jak se vnímáme my studenti. Snažil jsem se vyjádřit, jak je tato škola pro mne důležitá, ačkoliv jsem si to v průběhu studia nepřipouštěl. Paradoxně se stalo i to, že dvě pedagožky, s nimiž jsem měl v průběhu studia největší problém, se ukázaly jako jedni z nejdůležitějších lidí v mém životě, protože měly tak odlišný způsob uvažování a tak jiný pohled na věci okolo umění, že jsem se je naučil respektovat. A nutno říct, že se i ony naučily respektovat mne, což se potvrdilo při závěrečném stisku ruky s jednou z nich.

Říkáte, cituji vás, že „DAMU vás semele, ničí osobní životy lidí“. Jak?

Je to proto, že její svět je tak jiný. Najednou se začnete pohybovat mezi známými lidmi z televize, začnete si s nimi tykat, začnete dělat něco, na co se ostatní chodí dívat… Já jsem to v mé diplomové práci nazval „syndrom elitářství“. Začnete tomu propadat a máte pocit: „Já jsem z DAMU, kdo je víc?“ Jsem ale moc rád, že jsem si tím prošel, protože dnes dokážu být k mnoha lidem shovívavější.

Nedávno jsem byla na zahájení vašeho podzimního turné „Ani si nesedejte“. Jak to děláte, že jste tak báječní a spontánní…

Spíš jsme byli nervózní. A hodně! 

Vypadalo, že tak působíte schválně… Tak nervózně a neformálně…

Je zvláštní, že člověk v momentě, kdy se prezentuje v té nejryzejší formě, tak to lidé přijímají s nedůvěrou a označují to za pózu. Mám při koncertech okamžiky, kdy hraju, ale nemám důvod lhát o tom, že jsem nervózní, když nervózní opravdu jsem. Vždy cítím odpovědnost, kór v těch několika prvních minutách, kdy člověk zjišťuje, jak naladěné je publikum. Když přijde publikum, které se úplně bavit nechce, tak ten umělec s tím stejně nic neudělá. Ale nutno říct, že úspěch celého koncertu nezávisí pouze na interpretovi – a tak i jeho nezdar nezávisí pouze na jeho interpretovi.

Možná jste měl obavy ze slovenského publika, že tam bude jiná atmosféra kvůli kulturní odlišnosti…

My jsme hlavně nepočítali s tím, že tam bude tolik lidí. Jeli jsme na Slovensko s myšlenkou, že to bude takový návrat ke kořenům, jako tady u nás, když jsme hráli pro dvacet, třicet lidí a museli jsme je přemlouvat, aby nás ještě chvíli poslouchali. A tam byly najednou plné kluby, což nás zaskočilo. Jsem tím turné po Slovensku velmi nadšený! A znova se mi potvrdilo, že rozdělením Česka a Slovenska jsme přišli nejenom o ty nádherné Tatry, ale i o kus mentality, která nám teď hodně chybí. Taková ta živelnost. Mám pocit, že lidé jsou tam nějak méně předposr… než tady.

Začal jste spolupracovat s novými kolegy. Sedli jste si hned od začátku?

Pro mne není vlastně ani tak důležité, jak kdo hraje, ale jaký je to člověk. Vždycky se mnou hráli mí kamarádi. S lidmi, se kterými sdílíme humor a zároveň si nelezeme na nervy. Je mnohem lepší, když zažijete koncert, kde vám hrají hudebníci, kteří se mají rádi a mají radost ze společné chvilky. Ti kluci, co se mnou hrají, jsou profesionálové, ale poprvé jsme si spolu zahráli ve čtyři ráno na mejdanu, kdy jsme téměř padali na podlahu, a přesto jsme si vzali nástroje a společně si zahráli. Nebyl bych schopen spolupracovat s někým, koho nemám rád jako člověka.

Jaké máte nyní – kromě koncertování – v plánu divadelní či filmové projekty?

Teď budu otcem. A na to nic nemá. Tuto roli odmítám podřizovat čemukoliv jinému. Splnil jsem si životní sen a mám pocit, že nic jiného nepotřebuji. Tato skutečnost mě strašně posílila, protože jsem si sáhnul na něco, co je mnohem větší, a to je to rodičovství. I když to zatím visí jenom ve vzduchu, nebo v břiše, tak je to skvělé. Já se tedy nyní do ničeho nehrnu, odmítl jsem několik hraní ve filmu, odmítl jsem i jedno divadelní představení. Čas teď věnuji něčemu úplně jinému, a podle mne i podstatnějšímu, při vší úctě ke všem těm projektům, které jsem odmítl.

Text a foto: Karolína Babíčková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *