Krátce po pádu Železné opony dostal Karel Baštář, hudebník žijící v pohraničním městečku Cheb,nabídku pracovat pro Svobodnou Evropu a Český rozhlas. Natáčel rozhlasové reportáže z česko-německého pohraničí. Cheb se totiž nalézá pouhých necelých pět kilometrů od hranic s Němckem, dříve Západním Německem (Bavorsko, oblast Horní Franky neb Oberpfalz), kde byla do devadesátého roku přísně střežená hranice mezi Západní a Východní Evropou – svobodným světem a totalitou. Jak taková spolupráce vypadala?

„Učiníte nabídku jak pro Český rozhlas, tak pro Svobodnou Evropu. Oni řeknou buď ano nebo ne. Žádnou speciální objednávku jsem neměl,“ říká. „Vše je otázka kvality.“

Za svou stěžejní reportáž Karel Baštář považuje natáčení v Klubu Českého pohraničí, kam byl pozván na besedu Frank Boldt. Klub Českého pohraničí je výrazně vlastenecká organizace, která ještě dodnes disponuje pamětníky, z nichž někteří pamatují obsazování českého příhraničí – oblasti Sudet- německými nacisty a vyhánění Čechů a Židů. V organizaci však je také řada komunistů či bývalých komunistů, kromě pamětníků bez politické příslušnosti je tedy její vyznění často politické a výrazně protiněmecké s výjimkou spolupráce (spíše příležitostných kontaktů než klasické spolupráce) s přáteli v dnes již bývalém Východním Německu. Ti si pozvali Franka Boldta, německého historika z Brém, který se usadil koncem devadesátých let v příhraničním Chebu. Frank Boldt byl historik, filozof, vizionář a snílek z Brém, jeho nadšení pro vše slovanské vyústilo v to, že se v šedesátých létech minulého století dostal na stáž na pražskou filozofickou fakultu. Prahu si zamiloval, naučil se plynule česky prakticky bez přízvuku. V srpnuv  osmašedesátém, když ´spřátelené armády´ Varšavské smlouvy vtrhly do Československa potlačit domnělou revoluci, pak se svými přáteli pomáhal strhávat sovětské vlajky, za což si pak mimo jiné vysloužil přítomnost na ´blacklistu´ KGB: Nicméně po Sametové revoluci se pak rozhodl znovu vrátit do Čech a vybral si právě ono pohraničí, kde, jak říkával ´je přesně to místo, kde Západ a Východ mají velkou trhlinu, která pomalu srůstá´. Vybral si kdysi historické centrum této části pohraničí, kdysi zvané Egerland, což byl právě Cheb / Eger – kdysi centrum této oblasti, dnes jedno z okresních měst a spíše periferie, jen díky historickému náměstí zapsaném v Unescu (roku 1981 ještě vzdáleně při použití velké dávky fantazie, můžete tušit dávnou slávu této oblasti.

Frank Bold však právě tyto odlesky minulosti velmi silně intuitivně vnímal a a město si navzdory ne vždy příjemným obyvatelům zamiloval. Založil zde nadaci Evropské Comenium a začal pořádat Akademické letní školy, kde dokázal dostat do zapomenutého pohraničí světové kapacity jak vědecké, tak napříč obory, realizoval kurzy češtiny a němčiny, neformálními posezeními u piva (které často kupoval na své náklady) dokázal propojit v diskusi jak ty největší kapacity ve svém oboru, tak řemeslníky, kteří mu pomáhali s přestavbou bývalé koželužny, kterou měnil na centrum vzdělanosti s duchovním a někdy až absurdním přesahem (knihovna v garáži, artézská studně na zahradě, pivnice v jeskyni ve skále, přednášková místnost, společenská aj.). Od roku 2006, kdy zemřel, tento duch ve městě citelně chybí, a to i přesto, že se jeho přátelé i rodina snažili, jak to jen šlo, tento odkaz udržovat.

Výjimečnost Franka Boldta byla především v tom, že se snažil dívat na dějiny ´objektivně´. Zatímco Němci se dívali kriticky na některé body v české historii (nenáviděli Husity, zatímco pro Čechy jsou Husisté základem dějin a jedinou snad dobou, kdy měli pocit, že s nimi nikdo ´neorá´ a mohou určovat evropské dějiny, Němci je však považují za velmi kruté a báli se jich) a některé jim nepřišly podivné (následky Bitvy na Bílé Hoře, násilná rekatolizace Česka, podrobení se, které Češi nikdy nepřekonali a  určitou, byť v řadě případů již jen velmi slabou, jakousi ve spodním proudu dodnes trvající nenávist vůči všemu německému – německy mluvícímu- která tehdy začala a dodnes po 400 letech v podstatě není úplně překonána. Pro Němce či Rakušany je to jen jeden z historických momentů, zatímco pro Čechy trauma, které ani století nepřekonaly.). Frank Boldt ukazoval Čechům jejich dějiny z německého pohledu a Němcům vysvětloval zase ten český. Dával vždy pozor, aby čeština a němčina byla v diskusích rovnoprávná a nikdy nedovolil, aby se byť jeden Čech mezi všemi Němci cítil jazykově diskriminován. Vše precizně překládal nebo překlad / tlumočení zařídil. Čechy a Slovany měl rád a jestli se na něj hrubě nehodila slova ´revanšistický Němec´, byl to právě on.

Klub Českého pohraničí samozřejmě nebyl nadšený přítomností Franka Boldta ve městě. Působil jako určitá výstraha, protože se obyvatelé bývalých Sudet báli, že Sudetští Němci ´teď přijdou a vezmou si zpátky, co bylo jejich – tedy nás ´zase´ vyženou z domovů´. Nic takového se naštěstí doposud za celých třicet let nestalo. Je otázkou, jestli pouze jen proto, že stále platí tzv. prezidentské dektery prezidenta Edvarda Beneše, které toto znemožňují nebo jen tím, když bývalý obyvatelé Sudet, násilně odsunutí, po svém příjezdu viděli, jak zchátralo místo, kde žili za dob centrálně plánované ekonomicky, kdy vše bylo všech, ale nic ničí, a tak se nikdo o nic nestaral. Důvod proč se přestěhovat z prosperujícího bývalého Západního Německa do šedého českého pohraničí, pak těžko hledali. I z toho důvodu byl Frank Boldt nahlížen jako podivín. I dnes se do města stěhují spíše jen duchovní, kteří spíše berou svůj pobyt v oblasti jako misii nebo tzv. pendeři – lidé, kteří to zde mají blízko do práce v Německu (práce na pozicích, které Němci nechtějí dělat, ale je lépe placená než v Česku).

„V Klubu Českého pohraničí se na něj sesypali takovým tím klasickým ´stainistickým způsobem´ a on je vždycky utřel. Řekl jim třeba – já vám něco povím – kdyby nebylo soudruha Stalina, tak není druhá světová válka,“ vzpomíná Karel Baštář. „Vzhledem k tomu, že je intelektuálně převýšil. Oni sice uměli mluvit, ale erudici oni moc neměli. Používali jejich invektiva a obehrané fráze a tak dále.“

Frank Boldt po Sametové revoluci tlumočil například při setkání Václava Havlova a Willyho Brandta.

Více ve videu.

Video: Jane Frank (natáčené pro projekt V PAMĚTI 2004 + 2016 a MÉDIA)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *