„Nikdy si z koníčka nedělejte zaměstnání“ varoval Martina Stolaře, dnes fotografa Karlovarské přílohy deníku MF Dnes, jeho první učitel fotografie Ota Peterka – uznávaný regionální zvěrolékař. Měl velkou zálibu ve fotografování a ve volném čase vedl fotokroužek pro děti. „U něj jsem se naučil základům všeho, co znám o focení,“ vzpomíná Martin Stolař, který díky svému koníčku později – už jako student gymnázia – získal brigádu v regionálním deníku.

 „Práce fotografa v novinách je hodně o jezdění z místa na místo. Dostanete se na akci, kde pořídíte snímky, a přesunete se na další. Často jezdíte mezi městy a vesnicemi. Tenkrát mi ještě nebylo osmnáct, takže jsem nemohl řídit auto. Měl jsem tedy takovou výsadu, že mi přidělili vlastního řidiče,“ zachycuje ve vzpomínce paradox, kdy jako elév a začínající fotograf měl výsadu, kterou teď jako profesionální fotograf nemá, a musí si řídit auto sám. „Po maturitě jsem chtěl studovat. Jednak jsem se chtěl vyhnout tehdy povinné vojně a jednak jsem se chtěl profesionálně zabývat fotografií. Jenže jsem měl špatný kádrový profil kvůli svému otci, vojákovi z povolání, vyhozenému z armády pro nesouhlas se vstupem ruských vojsk v roce 1968. Takže mi bylo sděleno, že se tady na žádnou vysokou školu nedostanu. Pak jsem se dozvěděl o možnosti studovat v Rusku. Samozřejmě dostat se tam na vysokou školu nebylo už vůbec snadné. To ale platilo jen v případě humanitních oborů, přírodní obory naopak školy často potřebovaly doplnit posluchači. Takže tam, kam se nikdo moc nehlásil, přijímali zahraniční studenty. Zkusil jsem to. Výběr jsem neměl moc velký, a protože jsem chtěl zůstat někde, kde se budu alespoň zaobírat technikou a bude to co nejblíže fotografování, nakonec jsem vybral obor Elektronika lékařských zařízení a začal jsem studovat na Sanktpeterburgské elektrotechnické univerzitě (dříve Leningradském elektrotechnickém institutu), kde jsem studoval jedenáct semestrů, s výjimkou praxe, kterou jsem absolvoval v chebské nemocnici na onkologickém oddělení. V Rusku jsem zůstal až do rozpadu Sovětského svazu,“ líčí.

„Když jsem se vrátil, zrovna se z bývalého Hraničáře transformoval Chebský deník, kam mne Jarka Rymešová doporučila. Po dvou letech jsem odešel a nějakou dobu jsem působil jako kameraman v ESO TV. Později jsem začal spolupracovat jako kameraman na volné noze pro Zak TV, Novu, Českou televizi, Primu a externě také jako fotograf pro MF Dnes – Karlovarský kraj, kam jsem od roku 2000 nastoupil jako fotograf na plný úvazek, a zůstal jsem zde dodnes,“ vypráví.
Svou aktivitu a vizuální kreativitu rozvíjel i ve škole: „Málem mě nepustili k maturitě. Chtěli jsme mít nějaké zajímavé a nápadité pozvánky na maturitní ples, a tak mě napadlo, že by mohly být složeny ve tvaru takové té papírové vlaštovky, co si pouštíte třeba po třídě – a na křídlech z obou stran by byl text pozvánky a seznamy maturantů a pedagogů, kteří nás učili. A když se pak při stužkování po maturantech házejí drobné pro štěstí, tak by na nás z balkónu mohly létat vlaštovky,“ popisuje Martin Stolař svůj nápad na kreativní využití ´techniky´, která se dnes nazývá v uměleckém světě performance. „Těsně poté, kdy dorazily čerstvě vytištěné pozvánky a já jsem učil své spolužáky skládat z nich vlaštovky, jsem byl z ničeho nic zavolán do ředitelny. Tam mě tehdejší soudružka ředitelka obeznámila s mým ´zločinem´ – celé se to týkalo určitého jména na pozvánce. Šlo o jednoho z našich učitelů – Gottfrieda Thiema, který pocházel z východního Německa a u nás učil konverzaci, do té doby než odjel na dovolenou do Jugoslávie, z níž se už nevrátil, protože odtamtud emigroval ´na Západ´,“ popisuje Martin Stolař a líčí směs pobavení a děsu, který se o něj pokoušel poté, co mu ředitelka oznámila, že prý si ´celé město o té pozvánce povídá, že je to První vlaštovka, která uletěla na Západ…´ Naštěstí byl prozíravý a tiskovinu nechal předtím schválit a přidělit jí evidenční číslo na Okresním národním výboru tehdejší kulturní referentkou, dnes básnířkou Alenou Vávrovou. Takže byl k maturitě připuštěn. Létání vlaštovek na maturitním plese bylo samozřejmě zakázáno. I přesto však nakonec dvě, tři vyletěly…

Jana Kofránková, foto: Jana Plechatá

Napsat komentář