Michelle vypadala velmi rozčilená. V pátek jsme seděli v restauraci ještě s Ruth a Annie. Zatímco Ruth se snažila Michelle uklidnit, já jsem měla poťouchlou chuť být ironická, a taky jsem byla. „Nechápu, proč se to neříká. Proč se o tom normálně nesmí mluvit,“ rozčilovala se Michelle. 

Občas bývám v rozpacích, co si
v anglické společnosti mohu ještě
dovolit říct, a co už se ´neříká´
– ti  z vás, kdo mě dobře znají,
chápou, jak těžké to pro mě je… 🙂
Foto Janina (ale fotila mne asi Nicola) 

Když jsme si sedali po natáčení v restauraci na své obvyklé ´drby´, nemuseli jsme si dávat pozor, co říkáme, a tak Ruth podotkla: „Gavin byl včera hodně naštvaný. Vysvětlovala jsem mu, proč to tak je. Já vím, a rozumím mu, ale prostě to tak nejde. Víš, co myslím?“ Kývla jsem hlavou. Annie, která neměla Gavina v přátelích na facebooku, nevěděla oč jde, a tak jsem rychle vysvětlila:
„Gavin byl včera zase na natáčení a chtěl mluvit na kameru ohledně toho teroristy, který zaútočil v úterý ve Westminsteru a proč jako obvykle nenechali otevřenou telefonní linku, kam mohou lidé volat a říkat v přímém přenosu své názory. Řekli mu, že diskuse na toto téma nebude a telefony do studia na toto téma nemohou pustit, protože se očekávalo hodně ´rastistických názorů´, a pak by z toho měli problém.“
Gavin se kvůli tomu rozčiloval ještě před chvíli než nás před dveřmi restaurace opustil s tím, že musí jít zařídit páteční nákupy, a znovu mi to opakoval: „Všichni přece vědí, že to udělal muslim ze Súdanu, který dostal nedávno azyl v Británii. Proč nemůžeme normálně říct, co si myslíme o přijímání uprchlíku!“  Chápavě jsem přikývla. Gavin nás tak ponechal svému osudu a my jsme měly ´dámskou jízdu´.

Je řízená společenská diskuse jediná cesta, jak udržet společnost v pozitivní náladě a zamezit panice a negativním emocím?
Michelle Gavina moc nezná, ale jakoby pokračovala v jeho slovech. „Jsme jako cizinci ve vlastní zemi. Někdy si připadám jako mimozemšťan!“ Zasmála jsem se a se silnou ironií v hlase jsem jakoby vyděšeně řekla: „Ale Michelle! To neříkej! Ne, aby tě napadlo mluvit pravdu! To se na veřejnosti nedělá!“ Michelle byla tak zaujatá svým rozhořčením, že si mého ironického podtónu nevšimla a ještě víc se načepýřila: „Co bych neříkala pravdu! Tady je demokracie a svoboda slova!!! A já jí budu plnně využívat! To je vrchol!“  Rychle jsem jí uklidnila s tím, že s ní plnně soulasím, a že moje poznámka byla ironická – vtip. Ruth jí pak začala klidně – stejně jako den předtím Gavinovi – vysvětlovat, že to je jediná cesta, jak udržet společnost v pozitivní náladě a zamezit panice a negativním emocím. Annie byla jako obvykle na vážkách, na jakou stranu se přiklonit – tedy jestli o věci mluvit nebo ne.

Zde naleznete audio podcast článku: 


Zatímco Ruth je apolitická a neustále pozitivně naladěná, Annie si snaží vytvořit si nějaký názor, ale nikdy si není jistá stoprocentně. Snaží se pochopit obě strany, ale jako dítě irských katolíků si stojí za tím, že víra je každého osobní věc a neměl by ji prezentovat na veřejnosti – ani oblékáním. „Taky necpu každému, že nosím křížek na krku,“ argumentovala vzrušeně, když se asi před dvěma lety řešilo, že muslimskou kolegyni jedné ženy uráželo, že nosila na krku křížek a byla z toho velká společenská debata. Udržet si pozitivní náladu se ale také snaží ze všech sil, ale je daleko kritičtější než Ruth: „Omezovat telefony by ale neměli! Dřív to tak nebylo. Nepamatuju si, že by někoho nenechali mluvit, když byl pro to prostor. Pokud se na někoho nedostala řada, tak jen proto, že už nebyl čas.“

Proč je nutné nechat si své ´rasistické´ názory pro sebe

Vzpomněla jsem si na Christinu, vdovu po bývalém poslanci za konzervativní stranu, která žila v ústranní a přišla mezi nás jen občas. Volila ´Remain a´ (zůstat v EU) . Když se provalila kauza gangu, který unášel a znásilňoval ženy ´bílé ženy´, panovala chvíli velká ´úleva´, že se konečně může také říct, že probíhá i rasismus naruby. Zajímavé ale bylo, že zároveň nikdo nechtěl vyslovit, kdo byli členové gangu (jejich rasu) – asi nejvýstižnější byl tehdy Christinin jednoduchý komentář, který mi potichu, aby jí nikdo jiný neslyšel, zašeptala, když odtajnili fotky členů gangu: „Vidíš, všichni jsou černí! Ani jeden bílý!“
Možná vám to až tak nepřijde, ale kdybychom takový rozhovor vedly ve větším okruhu lidí nebo řekli svůj názor do éteru některého z médií, byla by velká možnost, že nás označí za nesnášenlivé a rasistky. Proto je nutné si tyto názory nechat pro sebe nebo je říkat jen v kroužku nejbližších a léty prověřených, skutečných přátel a na veřejnost si nechat jen ´otřepané´, společensky povolené fráze jako – každý si může dělat co chce a všem dát vše a každého plnně respektovat a výjimky neexistují. Na druhou stranu – díky tomuto ´řízenému pozitivnímu duchu´, který nepřipouští negativní diskuse, nebyl zlomen duch Angličanů a ti se tak nenechali zlomit při náletech na Londýn za druhé světové války a porazili tak Hitlera. Dodnes jsou na to velmi pyšní. Nabízí se jen otázka – vystačí si s tímto přístupem Britové i v nové době? Nebude nakonec postupně úplné potírání veřejné debaty o určitých věcech kontraproduktivní a spíše obavy posilovat?

Proč a jak jsou Britové stále svázáni pravidly ´Viktoriánské éry´ více v předešlém článku ZDE

Také si přečtěte:

Jste bohatý snob, pracující třída nebo střední vrstva? Jak v Británii poznat ´kdo kam patří´ jen podle řeči
Tradiční Anglické snídani už asi odzvonilo. Prý není politicky korektní
Když chce nějaká země jít svou cestou, neposílejme do ní hned ´tanky´

V Norimberku mi potvrdili, že Británie je stále v Evropě a já jsem dělala nevlastenecké čachry s čokoládou

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *