NOE SCHOŘÁLEK FOTOS Noem Schořálkem jsem se sešla v RockCafé. Má totiž rád specifická místa a kluby na Národní třídě. Zatímco jsem ze sebe sklepávala zbytky sněhu, vešel do klubu energický mladý muž. Noemu je sice teprve jednadvacet let, ale o tom, co chce v životě dělat, má jasno. Sálá z něj nadšení a chuť na sobě pracovat. Dozvěděla jsem se, že Noe přešel od reportážní fotky k aktům a módě. Této oblasti by se chtěl také v budoucnu věnovat a pozlátko módy se mu svým způsobem líbí. Krom toho dělal reportážní fotky k projektům V paměti synagogy a Napište eKnihu!.  S nadsázkou říká, že chce být světoznámý fotograf a věří, že je dobré mít co nejvyšší cíle, abyste pak nemuseli přemýšlet o tom, že jste pro své sny udělali málo.

Studuješ reportážní fotku na VOŠP, čím dál víc ale směřuješ do jiné oblasti. Na čem tedy teď děláš?
Věnoval jsem se docela dlouho reportážní fotografií, ale v současné době se soustředím více na ženské akty a fashion. Potenciální pole působnosti v této oblasti mi připadá širší než u reportážní fotografie. Oblast fashion je pro mě navíc hodně zajímavá a chtěl bych se jí věnovat dlouhodobě. Dělám také různé projekty na zakázku. Teď jsem například dělal maturitní tablo v komiksovém stylu a spolupracoval jsem s Mediálním centrem (SeeMedia), kam jsem byl doporučen ve škole.
Vypadá to, že tvé pole působnosti je široké. Od aktů až po práci na fotkách k projektu V paměti synagogy či Napište eKnihu!. V rámci pamětí jsi fotil židovské hřbitovy, jak na tebe působily?

Bylo to ohromující. Bylo to pro mě zajímavé jak z hlediska dějinného, tak z hlediska vizuálního. To snad ještě více. Židovské hřbitovy jsou tajemné, celé zarostlé a ukryté v lese. Působí poeticky, téměř pohádkově. Jsou v pěkném lese, na mýtinku, kde se nacházejí, prosvítá světlo…Ale pak si člověk uvědomí, co za tou krásou je a proč jsou oddělené a nachází se právě v lese.
Moje kamarádka, rozená Němka, která žije v Čechách, byla z projektu V paměti synagogy hodně nadšená. Říkala je úžasné, že taková akce oslovuje mladé lidi, kteří jsou ochotni se scházet, mapovat historii těchto hřbitovů a restaurovat je. Restaurování jsem se sice přímo nezúčastnil, ani jsem nemluvil s pamětníky – už proto, že moje němčina je dost mizerná (smích), ale to focení samo bylo velmi inspirativní. Měl jsem za úkol udělat dobré fotky, a tak jsem se snažil.

Co je pro Tebe dobrá fotka?

To je těžké. Já se snažím vždycky maximálně splnit požadavky zadavatele. Vždycky chci udělat dobrou fotku. Kvalitní fotka může být momentka z rodinné dovolené, reklamní i reportážní fotka, fotka architektury. Základ je, aby byla vizuálně atraktivní a zaujala. Atraktivní ale neznamená líbivé. Krom toho, že se snažím odvést skvělou „řemeslnou“ práci, chci splnit přání zadavatelů, ale také chci, aby ta fotka měla náboj, který tam vložím já.
Tak je to i u aktů, které fotím, vždycky je pro mě důležité, co chce ta žena. Mimochodem akt neznamená, že budu fotit „prasečinky“ a mít postranní úmysly, ale pokud chce žena erotické svůdné fotografie, její přání jí splním. Často se ženy nechávají vyfotit například pro své partnery. Občas i holky oslovím, ale to je dost nebezpečné, protože se samozřejmě bojí, že jde o boudu (smích.) Takže dělám spíš fotky holkám, které znám, třeba kamarádkám.

Jak se stavíš k úpravám fotek. Hodně se diskutuje o nedůvěře v digitální fotku, zejména v oblasti fashion, které by ses chtěl věnovat…

Samozřejmě je lepší, když je úprav co nejméně, zejména u portrétní fotky či aktu. Ale někdy to prostě nejde. Je mně jasné, že bez photoshopu se v budoucnu neobejdu. Fotím také fotky, jejichž výsledek má být takový, že bez výrazných úprav prostě neobejdou. To bylo třeba u těch komiksových fotek. Vlastně se mi u módy ta falešná realita a pozlátko svým způsobem líbí. To k tomu prostě patří, prodáváte sny. A všichni vědí, že je to falešné, nikdo není tak naivní, aby si myslel, že jde o skutečnost. Jsou to ideály a ty lidé chtějí. Když chci vyfotit realitu, tak dělám reportážní fotku.
Fotil jsi na obálku také Helenu Velenickou, která vydala, v projektu Napište eKnihu!, svůj první román. Jak se ti líbí tento projekt a jaký je tvůj postoj k e-knihám?

Ano, dělal jsem její portrétní fotky a spolupráce s Helenou byla výborná. Z projektu jsem nadšený, líbí se mi myšlenka pomáhat lidem v jejich seberealizaci. Navíc myslím, že prorazit v psaní je neskutečně těžké, to prorazit ve fotce je podle mě jednodušší. Když někdo podporuje mladé lidi, kteří mají talent, vždycky je to skvělé. Co se týče e-knih, na ty mám dva pohledy. Mám rád nové technologie, je to vlastně můj koníček, takže čtečky jsou pro mě z tohoto hlediska zajímavé. Ale prolistovat si knihu, to patří asi k tomu čtení víc. Ale je možné, že příští generace to bude mít jinak.
Mluvíš o tom, že prorazit ve fotce je snazší. Na druhou stranu teď může fotit skoro každý, jak v té záplavě najít cestu, jak oslovit?

Dobrou fotku může udělat v podstatě každý, ale rozdíl je v přístupu k té fotce. Přistupuji k tomu jako k práci, a věnuji tomu mnohem více času, než někdo, kdo prostě jen blikne. Je za tím spousta odhodlání.  Neobejdete se také bez propagace a kontaktů. Je nutné, aby o vás lidé věděli. Sice teprve začínám, ale v současné době pracuji na svém portfoliu a webových stránkách. Dlouho jsem s tím otálel, ale chtěl jsem mít za sebou ucelenější práci, než s tím vyjdu na světlo.
Chceš si udělat z koníčku práci, nebojíš se následného vyhoření?

O vyhoření jsem přemýšlel (smích), ale zase si říkám, že těch pár let před vyhořením, kdy bych mohl dělat to, co mě baví, by asi stálo za to. Navíc vždycky se můžeš přesměrovat jinam.
A Tvoje meta?
Být světoznámý uznávaný fotograf (smích). To je samozřejmě nadsázka, mám reálnější očekávání. Ale je lepší mít cíle vysoko než nízko, a pak přemýšlet, že jste se spokojili s málem. Ale není to tak, že bych ráno vstal a řekl si: „Tak co musím dnes udělat proto, abych byl světoznámý fotograf?“ (smích)

Text: Zuzana Kůrová, foto z archivu Noe Schořálka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *