Pokračování rozhovoru s Lucií Lomovou, jíž se přezdívá „královna českého komiksu“:

Proč jsou ve Vašich komiksech často zobrazování prezidenti ve zcela kuriózních rolích? Václav Klaus například rozmlouvá s duchem Masaryka, Václav Havel zachrání Annu před mafiány…

V roce 2005 jsem dělala zároveň Tylovu hlídku a Anna chce skočit. Nejdříve jsem měla vymyšlené, že v Anně bude Václav Havel fungovat jako deus ex machina a že Annu zachrání podobným způsobem jako celou naši zemi, čili takovým bleskem z nebe. A jak jsem zároveň pracovala na Tylově hlídce, tak mě napadlo, že se aféra se zjevením ducha Josefa Kajetána Tyla dostane až k Václavu Klausovi a ten udělá něco absolutně absurdního, co k němu vůbec nebude sedět, že bude rozmlouvat s duchem Tomáše G. Masaryka. Přišlo mi to jako hezký vtip.

Vaše komiksová pohádka Anča a Pepík je spíše starosvětská, Vás prý moderní pohádky iritují, proč?
No, ono není moderní pohádka jako moderní pohádka.  Pohádky původně byly součástí lidské pospolitosti a fungovaly jako jistý druh sdílení společných hodnot, nebyly to příběhy pro obveselení dětí. Když se z pohádek vytratí opravdové dobro a zlo, tak ztratí svůj základní rozměr. Na některých současných pohádkách mi vadí snaha tvůrců udělat něco takzvaně jenom pro děti, ale děti nejsou hloupé.
Podceňování dětí je myslím, velký problém například americké produkce animovaných pohádek…
Nejen, že se podceňují děti, ale podceňují se i dospělí. Tyhle filmy jsou plné efektů, mají zběsilé tempo a člověk je po takovém zážitku úplně vysátý a vyčerpaný. Někdy asi mají ty filmy dobrý scénář, ale způsob, jak jsou vyprávěné, se mi zdá plochý. Zplošťování je ale koneckonců viditelné skoro všude. Lidé už si nechtějí s ničím dát práci, všecko, co trvá déle než tři minuty je dlouhé. Chybí nám koncentrace, trpělivost. Média už fungují podobně jako reklama. Velký obrázek a heslo.
Anča a Pepík mají trochu prvorepublikovou atmosféru, proč jste si zvolila právě toto období?
Já jsem si ho nějak vědomě nezvolila. Když jsme myšky kdysi se sestrou vymýšlely, nějak moc jsme to neplánovaly, jejich svět se zrodil spolu s Ančou a Pepíkem asi z toho našeho dětského, který jsme spolu zažily. A první republiku jsme měli – myslím moje generace – sklon si idealizovat, bylo to poslední období, kdy jsme byli relativně svobodným státem…navíc tady funguje přirozený sentiment po starých dobrých časech, byly to časy našich babiček a dědečků. Tím, že je svět myšek starodávný a postrádá moderní prvky, posiluje tu iluzi bezpečí. Jakákoli aktualizace by tam rušila.
Měla jste nějakou teoretickou základnu v tom, jak například funguje příběh, když jste kreslila Anču a Pepíka?
Neměla. Teda já jsem vystudovala divadelní dramaturgii, ale stejně jsem přesvědčena, že to jsou věci, které člověk saje z dětství, a já si myslím, že jsem se hodně naučila od tatínka, který nám hodiny a hodiny vyprávěl svoje vlastní pohádky. Možná nebyly perfektní, ale mohly jsme sledovat, jak to vzniká, jak se ze slov a jakoby náhodou zrodí nějaký příběh a další, který jej rozvíjí, to bylo strašně fascinující.  Myslím, že určité předpoklady pro schopnost vyprávění musíte mít. Mě nikdy moc nezajímala nějaká komiksová teorie, nějak podvědomě jsem si asi nechtěla udělat ze své lásky předmět zkoumání, abych si to asi nějak nezprotivila nebo co. Víc jsem se teorií i dějinami komiksu začala zabývat, až když jsem se chystala učit komiksový scénář na Literární akademií Josefa  Škvoreckého.  A zjistila jsem, že to zas tak nebezpečné není, naopak je to dost zajímavé a dokonce to i občas může pomoci.
Ivana Lomová, Vaše sestra, napsala v knize Anča a Pepík zasahují, že i malý komiksový sešit byl za „totáče“ zázrak. V čem byl tenkrát problém, v žánru, v kontrole?
Nebyl problém ani tak v cenzuře, jako v tom, že u nás prostě skoro nic nevycházelo. Tehdy zrovna v  Albatrosu vydali skvělý komiks Putování Vlase a Brady od Františka Skály. Když tam Ivana Anču a Pepíka nabízela, tak jí řekli, že teď vyšel Vlas a Brada, takže zase dlouho nic dalšího nebude. V několika dětských časopisech se komiksy objevovaly, ale nic víc. První sešit myšek vyšel v edici Ilustrované sešity nakladatelství Panorama. A pětka, třicet dva stránek. To byla tedy jedna z mála možností, jak něco vydat a my jsme se radovaly z toho úspěchu.
Proč byl tedy komiks tak nežádoucí?
Těžko se to dneska vysvětluje. Komiks tady před válkou byl, ale pak přišel Hitler a ten ho nesnášel, protože reprezentoval pokleslou kulturu nepřátelské země, a navíc Batman bojoval i proti nacistům. Po válce mohl komiks na krátkou dobu vycházet, ale pak přišel rok 1948,  a protože komunismus byl další totalita, tak se komiks zase stal něčím nežádoucím. A Batman zase bojoval proti komunistům. Když už něco vyšlo, tak se často nesměly používat bubliny a promluvy se musely psát ve verších pod obrázky.   Oni se komiksu báli jako čert kříže, dneska to zní absurdně. 
Od pohádek pro děti jste přešla ke komiksu pro dospělé a vydala jste knihu Anna chce skočit. Byla v tom potřeba dostat něco ze sebe?
Rozhodně ano. Když jsem přestala kreslit myšky do Čtyřlístku, byla jsem dost vyčerpaná a nevěděla jsem, jestli budu ještě dělat autorský komiks. Věnovala jsem se pak pár let naplno astrologii, ale hlavou se mi začala honit představa udělat „dospělý komiks“. V té době tady nic takového ještě neexistovalo, jen jsem tak spřádala nápady a všelijaké výjevy, hrála jsem si s možnými ději a kreslila si. Pořádně jsem se pustila do práce vlastně až tehdy, když se objevila konkrétní nabídka z Francie, kdy mě oslovil Thierry Groensteen s tím, že to vydá ve svém nakladatelství.

Potřebovala jste se i nějak vypořádat s převratem, který hraje v knize určitou roli? Nebo to tam není vůbec důležité? 
Asi to tam je dost důležité, ale zjišťuji to vlastně až dodatečně, já jsem chtěla vyprávět především  individuální příběh jedné mladé ženy. Samozřejmě žije v nějakých dějinných souvislostech, které dobře znám. Ano, to téma náhlé změny se tam objevuje v rovině osobní i společenské.
Zpětně jsem si pak také uvědomila, že Anna je velmi pasivní postava, která je nespokojená se svým životem, ale nic výrazného, nějaký ČIN sama neudělá. To rozhodnutí, že něco chce změnit, vlastně učiní ve snu. A pak už jen sleduje, co se začne dít a těm změnám se nebrání. Neudělá nic jiného, než že nechává věcem volný průběh a spolupracuje. Důležitá rozhodnutí dělá až nakonec.
Když se pak Anna rozhoupe k nějakému rozhodnutí, zjistí, že věci nepůjdou tak, jak si vysnila…

To je riziko svobodné volby. Nemusí to vyjít, ale už je tam ten krok. Nikdy nemáte zaručený úspěch, když se rozhodnete něco změnit a něčeho se odvážíte, není jisté, že se to povede. Ale pozor, poslední stránka toho komiksu je barevná  – to je opravdový život…

Text Zuzana Kůrová, Kresba Lucie Lomová (z knihy Divoši)

Rozhovor vznikl v rámci Online kurzů žurnalistiky 2013

Napsat komentář