Nemohu s vámi sdílet žádný zážitek katastrofy, která se na den přesně udála před padesáti lety, protože jsem ještě nežila. Ano, mluvím o vpádu vojsk Varšavského paktu do Československa 21.8.1968.

Já (uprostřed) na recepci po koncertě  v Rumunském
kulturním institutu v Londýnské Belgrávii. 

Katastrofa je podle mě to, když vás bodnou do zad vaši spojenci. Což je koneckonců situace nám dobře známá a náš národ by z ní mohl dávat lekce těm ´méně zkušenějším´. Jen  Rumunsko a Albánie (Mimochodem, víte, že většina italských pizzerií tady v Londýně nepatří Italům, ale Albáncům?) se zachovaly jako naši přátelé. A to je třeba mít na paměti. Jediné, co si ze svého dětství pamatuji, jsou tanky, které nám drnčely pod okny a babičku, která skoro hystericky neustále připomínala, že teď, když odjedou vojáci a Německo zase ´půjde k sobě´ (spojí se Západní a Východní Německo), tak, že bude válka. Byl rok 1991.
Byla jsem tak zmatená z toho všeho, co se kolem dělo, že jsem až později pochopila, že ty tanky odjíždějí a ne přijíždějí. Odjely nadobro. Všechna troje kasárna, která byla v našem třiceti tisícovém (co se počtu obyvatel týče) městě, které leželo osm kilometrů od hranic se Západním Německem, byla zrušena.
Už žádné dovádění na Dnech armády nebo Dnu dětí v kasárnách. Vím, že to zní divně, ale pro nás to bylo občas opravdu zábavné a příjemná změna nebýt ve škole – a myslím, že pro  ty chudáky kluky, kteří trpěli dva roky na vojně, taky. Jako dítěti vám přijde zábavné, když s váma ti velcí kluci v uniformě blbnou, ukazjí, jak cvičí služební psy, vlezete si do tanku, hrají s vámi různé hry a soutěže, a pak si dáte ve vojenské kuchyni ten báječný vojenský guláš a strašně jim závidíte, jak se každý den mají, kdežto a vy musíte zpátky do školy.


Odpoledne zde naleznete Audio pocast článku:

Západní Němci měli na krku nevychované děti amerických vojáků, my ve Varšavském paktu zase neměli toaletní papír. Každému co jeho jest…

Přitom nebylo prý nic horšího než vojenská kuchyně (omlouvám se, ale ani když jsem pak o mnoho let později byla na kurzu pro novináře a humanitární pracovníky ve Vyškově, tak ani tam mi posádková kuchyně nepřirostla k srdci, ale možná jsem trochu moc vybíravá. Mě nechutnalo ani v Praze v Černé ulici u jeptišek, kam jsem chodila na obědy. Takže to berte s rezervou.).
Povinná vojenská služba byla pro většinu vojáků totální peklo a navíc nám – dětem – asi doopravdy nedošlo, proč je ve městě tolik vojáků… Brali jsme to jako něco normálního.

Je nutné si připomínat i to dobré – tedy nejen ty,
kteří vám něco špatného udělali, ale hlavně ty,
kteří se za vás ve špatných časech postavili.
Rumunsko má za to navždy můj obdiv.

Když se pak otevřela hranice a začala větší komunikace a spolupráce mezi Čechy a Němci v příhraničí, zjistili jsme, že v nedalekém německém městě je základna NATO (tedy evidentní odpověď na otázku, proč byla v našem městě taková velká vojenská základna´). Učitelné tamní školy si pak našim stěžovali, jaké mají problémy s nevychovanými dětmi Amerických vojáků. To my jsme neměli, ale zato jsme často neměli toaletní papír. Každý blok – ať už kapitalistický či komunistický – měl holt to ´své´.

Ale už se musím vrátit do Londýna. Zařekla jsem se, že se budu držet příběhů a reportáží z Londýna a o Čechách budu psát jen bude-li nějaká přímá vazba. A to teď tak úplně není. Jen jsem prostě toto velké výročí nemohla jen tak pominout. Ale počkat! Nějakou vazbu tam vidím…

Co kdyby teď nějaká evropská země zatoužila ´po svobodě´? Mohl by se 68´ opakovat?

Dostala jsem včera moc pěkný email od externího zpravodaje Českého rozhlasu tady v Londýně, Milana Kocourka, který nám poslal líčení, jak ho zastihla zpráva o okupaci v 68´ tady v Londýně, ale to je jeho příběh a jsem si jista, že ho uslyšíte v rozhlase. Vřele doporučuji!
Mě tak nějak přepadla letargie a řekla jsem si, že alespoň vzpomenu pozitivně na to, jak vojska odcházela, když nemohu vzpomenout, jak přicházela. Ono je koneckonců vždycky lepší vzpomínat na konec války než na její začátek.
Je dobře, že vzpomínáme na okupaci. I v současné chvíli jsme členem poměrně velké a silné aliance (EU). A řada z těch, kteří k nám tehdy poslali své tanky, jsou jejími členy také. Tak mě napadá – jak by asi reagovali, kdyby některá země chtěla tuto alianci evropských zemí opustit – dnes už by asi neposlali tanky.
Udělali by to nějak chytřeji. Ale jak? Nějak by ji persekuovali? Finančně? Zabránili by ostatním zemím, aby se s tou dotyčnou ´přestaly bavit´ a ´obchodovat´? No tak je dobře, že žádná země teď odnikud neodchází.
A jej! Moment! Já skoro zapomněla… Jedna taková mě napadá! A víte co? Právě my víc než kdo jiný chápeme, jaké to je, když se proti nám spiknou ostatní jen proto, že chceme svobodu. Tak se zachovejme jako kdysi ty dvě statečné země a nechme ji, ať si dojde pro svou svobodu, ať už to dopadne jakkoliv. Neberme si to osobně a nechovejme se jako trucující děti, ale kamaraďme s ní bez zášti dál…

Zatím si přečtěte:

Jste bohatý snob, pracující třída nebo střední vrstva? Jak v Británii poznat ´kdo kam patří´ jen podle řeči
Tradiční Anglické snídani už asi odzvonilo. Prý není politicky korektní
V Norimberku mi potvrdili, že Británie je stále v Evropě a já jsem dělala nevlastenecké čachry s čokoládou

Napsat komentář