[vimeo 41648525 w=500 h=400]

Komentář režisérky: 

Zlomvazky s kompromisem

Natáčení bylo v pohodě – až na den, kdy měla být premiéra. Abych měla vše „in“, pořád jsem za všemi herci chodila, včetně režiséra, který byl velmi nervózní (logicky z premiéry a ještě navíc z kamery, která mu byla v patách). Musím se i z odstupem (točilo se v roce 2006 v rámci projektu Egerwood) usmát té scéně, jak rozdává svým hercům předpremiérové dárečky (zlomvazky). Celou dobu choval jako profesionál, ale ve skrytu duše jsem tušila, že se musí hodně ovládat, aby mě nevyrazil. Nakonec byl kompromis – domluvili jsme se, že ještě natočím, jak rozdává zlomvazky – vydobil si jednu. A pak ho nechám být a půjdu točit někoho jiného. To je drobné vysvětlení k té části, kde mi zabouchne před nosem dveře od šatny se slovy „říkala jste jednu“:-). Po premiéře byl moc vstřícný a fajn. Upřímně – kdyby mě někdo točil v situaci, kdy se soustředím na něco, čemu jsem obětovala spousty času a nervů a na čem mi záleží, myslím, že bych rozhodně nebyla milejší:-).

Premiéra: „Vy jste sem přišli krást obrazy?“

Poté, co jsme dokumentík dotočili a dostříhali, konala se repríza divadelní hry s následnou premiérovou projekcí dokumentu. Hru, kterou jsem díky četné účasti na zkouškám kvůli natáčení viděla několikrát, jsem samozřejmě vidět nechtěla a tak jsme se sestrou dorazili do divadla až o přestávce. Režisér nám řekl, ať si sedmene normálně do hlediště a po posledním dějství přijdeme na jeviště a začne beseda. Přišli jsme ze zákulisí do foyer a automaticky zamířili do hlediště. Tu se u nás objevila jedna postarší paní uvaděčka a dožadovala se lístků. Vysvětlila jsem, že je nemáme, že tu hru opravdu znova vidět nemusím, že jí opravdu už dobře znám, že jen čekám na besedu, že budu uvádět film. Paní se nedala a říkala, že to nejde, takových lidí je hodně a to by moh říct každej. „To nejde, co kdybyste třeba byli zloději obrazů, nahoře je výstava, už tuhle nám někdo odnesl vázu!“ Nějak mě to vytočilo a občas se neovládnu, na paní jsem se podívala úkosem, popadla jsem kolegyni, prostrčila ji dveřmi do hlediště, a paní jsem řekla: „Víte co, já jdu tam, mám pokyn od režiséra, tak si tam sednem. Jestli chcete, zavolejte na mě ochranku.“ Už jsem se na ní ani nepodívala a prošli jsme.“ Jedním očkem u vchodu jsem pak viděla, jak uvaděčka nahání postaršího pána, který zajišťoval požární ochranu a pouštěl nás dovnitř. Nakonec to vyřešil zvonek a postupné stmívání. Začínala poslední část. Paní to vzdala, ale vypadala nenadšeně. Poslední část hry proběhla krásně hladce a já si s potěchou znovu uvědomila, jak je na rozdíl od filmu, který prostě natočíte a už navždy zůstane stejný, divadelní hra tvárná a jak se od zkoušek přes premiéru a další reprízy mění a žije svým životem. Pak přišla projekce a beseda a byla báječná. Lidem se film líbil, režisér se mi omluvil, že byl na mne při natáčení – viz snímek s dveřmi – hrubý (zas tak zlé to opravdu nebylo:-) : Navíc – upřímně řečeno – když chcete mít zajímavý dokument nebo reportáž, měli byste tam mít nějaký konflitkt – a koneckonců, když vám jej tam neudělají účinkující, tak holt občas musíte vzít na sebe riziko neoblíbenosti a otravnosti vy – což jsem udělala já, ne že bych z toho byla nadšená. Takže jsem se nakonec režisérovi omluvila také. Byli jsme si kvit – on měl pěknou hru, já pěkný film:-).). A paní byla trochu bledá, když jsme odcházeli a já se k ní přitočila a řekla jí, jestli si nechce prohlédnout mou kabelku (rozměry 14 x6 cm), jestli neodnáším Monu Lisu. Byl to moc krásný den:-).

Napsat komentář