DSC_0615Přiblížím se k pestrobarevnému davu lidí ve společenském oblečení ao dai a na první pohled mě zaujmou postavičky v neformálních žlutých tričkách s vysprejovaným nápisem. Chodí davem a rozdávají letáky. Pak se náhle na jednoho z nich obrátí postarší menší Vietnamec a začne řvát a divoce gestikulovat. „Je to kulturní akce, tady nemáte co dělat!“ Jak jsem se pak dozvěděla, na zhruba pětičlennou skupinku žlutých trik zavolali pořadatelé městskou policii a vyslali své ochranky. Ne, tentokrát nejsme ve Vietnamu, ´odskočili jsme si v rámci série ´Vietnamského deníku´ do Čech. Jsme v Karlových Varech. A toto byl můj první zážitek ze středečního Mezinárodního festivalu vietnamské kultury. Zdánlivě poklidnou akci, která ve mně zpočátku vyvolala radost, že vietnamská komunita v České republice konečně vylezla ze své ulity, narušili aktivisté v čele s krajským a městským zastupitelem Karlových Varů – Jiřím Kotcem.

Dotyční měli na trikách nápis khoi 8406, což v překladu znamená ´blok 8406´. Číslice odkazují na datum 8.4. 2006, kdy byl vietnamskými studenty sepsán prodemokrační manifest, který kritizoval současnou komunistickou vládu ve Vietnamu. Mnoho signatářů, sympatizantů a novinářů bylo následně zatčeno a odsouzeno. Vždy se jednalo o vysoké trestní sazby v rozmezí zhruba pěti až dvanácti let. Dosud jsou ve vietnamských věznicích desítky politických vězňů, kteří byli nařčeni z propagandy a podrývání státu. Varští demonstranti, kteří nenásilnou formou upozorňovali na politickou situaci ve Vietnamu, nebyli vpuštěni do prostor Thermalu, kde se festival odehrával.

Tato událost ve mně zanechala hlubokou stopu, protože v naší rodině se politika nikdy neřešila. Primární byla obživa, známky a telefonování si do Vietnamu s příbuznými. Když jsem se z festivalu ve středu večer vrátila, byla pro mne nečekaná následná reakce mojí matky, když jsem jí ukazovala informace o bloku 8406 na internetu. Naprosto a slepě věřila své vládě a zatčené novináře označovala za lháře. Nato mi zakázala podobně ´lživě´ psát. To je důvod, proč bych jako novinářka nemohla pracovat ve Vietnamu. (Navíc jsem prakticky ve vietnamštině negramotná. Vietnamsky nemluvím moc dobře. Ano, stydím se.)

Takže vyložme karty na stůl. Vietnam je nedemokratický, neexistuje tam svoboda slova a nepohodlní lidé jsou zavíráni. Je potřeba bojovat za změnu, protože vzájemně s ekonomickým růstem musí také začít růst vietnamské občanské společnosti, kde lidé mohou vyjádřit svůj názor bez obavy z trestu uvěznění. Pouze tehdy, až se Vietnam demokratizuje, může se hrdě počítat mezi vyspělé země, jakými jsou například Velká Británie, ale i třeba i Česká republika.

Kromě tohoto nechtěného politického podtextu se festival vietnamské kultury vcelku povedl. Na úvod pronesl řeč jak vietnamský velvyslanec v Česku, tak i primátor Karlových Varů, a tak festival dostal punc oficiálnosti. Prý akci navštívilo přibližně tisíc návštěvníků, ale v tom případě musela být většina vietnamské národnosti. Přestože účelem festivalu bylo přilákat co nejvíce českých návštěvníků, moc se jich neobjevilo. Šlo o první akci tohoto druhu, proto doufám, že možný následující ročník zaujme více Čechů. Přece o to jde – o vzájemné poznání odlišných kultur a porozumění si.

V celém programu byl hlavní akcent na tradiční vietnamskou kulturu. To znamená tradiční tklivý vietnamský zpěv, atraktivní dračí tanec či adrenalinové „přeskakování pohyblivých tyčí“. Myslím si, že nejvíce odradil cizince (tedy ´nevietnamce´) večerní galavečer, kde se zpívaly velmi tradiční písně a hrály se scénky. Tradiční vietnamská hudba je velmi specifická a ne každý ji zvládne poslouchat. Někomu se při jejím poslechu totiž může zdát, jako kdyby kočku utahovali na skřipci (můj osobní názor – moje matka tuto hudbu a zpěv zbožňuje a často si při vaření zpívá). Podle odcházejících Čechů, a pak i naší smíšené česko-vienamské skupinky bylo vidět, že tento bod programu mohl být doplněn třeba současnou vietnamskou mladou pop music či něčím živějším. Také slibovaná ochutnávka vietnamské kuchyně, kterou miluji, se nekonala. Na stáncích byla k dostání bezmasá jídla, kde tofu imitovalo maso. Důvodem vegetariánského jídelníčku byla oslava významného vietnamského svátku Vu Lan, který se v rámci festivalu konal pod vedením buddhistických mnichů. Podobně jako o křesťanských Velikonocích se při tomto svátku dodržuje půst.

I přes některé mouchy (měli jsme opravdový hlad) byl festival krok dopředu. Vietnamská komunita se otevřela více české majoritě, pokud to tak bude pokračovat, může tak dojít k většímu porozumění a odstranění národnostní nesnášenlivosti a předsudků.

Toto je poslední díl. Pokud je něco, co byste se rádi dozvěděli a zatím jste o tom ve Vietnamském deníku nečetli, pište do komentářů nebo na FB.

Předchozí díly zde:

Vietnamský deník 1: Věděla jsem vše o Přemyslovcích, ale nic o strýčkovi Ho

Vietnamský deník 2: Zachovat rod a krev aneb rodina především

Vietnamský deník 3: Vzdělání je přece business. Tak plaťte!

Vietnamský deník 4: Svátek slavit? To NE. Ale jíst ho? To ANO!

Vietnamský deník 5: V Česku je velmi těžké zemřít hladem. Ve Vietnamu ne

Vietnamský deník 6: Každá rodina má své vlastní ´bůžky´. Štěstí se dá koupit

 Vietnamský deník 7: Viděla jsem mrtvého Ho Chi Minha. Byl bledý

Text a foto: Hoai Le Thi

Pozn. Hoai Le Thi  je  absolventkou našich kurzů  Žurnalistiky,  v Mediálním centru působí už čtyři roky a  nyní čerstvě složila velmi úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku  na Karlově univerzitě.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *