Ivana Scott3Pokračování rozhovoru s Ivanou Scott-Staříkovou, PR manažerkou CATV: Česko-Americkou televizi sleduje v USA více než dva a půl milionu diváků

Jak dlouho už žiješ v USA a jak ses sem dostala?

Jsem v USA 8 let. Poprvé jsem sem jela na program zvaný Work and Travel, s mým kamarádem a spolužákem Radimem. Přijeli jsme do San Francisca prostě pracovat na léto a poznat kus světa. Strašně se nám tu líbilo, tak jsme další rok přijeli zase a já pak v místní kavárně, kde jsem pracovala, poznala svého nynějšího manžela. Byl usměvavej a šarmantní a skoro nikdy se nestrefil do odpadkového koše, když si přede mnou hrál na basketbalistu. Já se zamilovala a vsadila všechno na jednoho koně. Doma mě dost lidí odrazovalo, ale nakonec se ukázalo, že mě intuice nezklamala. Jsme spolu teď osm let a máme krásnou holčičku.

Jaké to je – usadit se v USA? Co bylo zpočátku nejtěžší – na co sis nejvíce zvykala?

Nejtěžší je asi to, když zjistíš, že máš dva domovy a přitom žádnej, je to taková sladkobolná rozpolcenost, která se těžko vysvětluje. Tady doma jsem, ale jsou situace, kdy si uvědomím, že sem na sto procent nepatřím. Nevyrostla jsem na stejné hudbě, filmech, občas nechápu konotace týkající se místní pop kultury. A Američani zase nechápou občas mě. Můžeme se všichni snažit, ale na určitých rovinách si nikdy neporozumíme. Já vyrostla na Spejblovi, Mateřidoušce a S tebou mě baví svět. Oni na něčem úplně jiném.

No a pak V Čechách se občas stane to, že jsem taky mimo mísu. Už tam nebydlím, nejsem stoprocentně v obraze a tak si můžu někdy připadat jako outsider. A to je strašně divněj pocit. Skvěle o tom napsala Marsha Kocábová v knížce Ani tady, ani tam. Naprosto mi mluvila z duše. Je to fenomén expatů a emigrantů.

Je něco, na co sis nezvykla dodnes?

Nevím, jestli je to jen tady v Kalifornii, ale je to nedochvilnost. To mi leze na nervy.

Jsi takový typický šťastný příklad Amerického snu – našla jsi v Americe svou životní lásku, nyní máš krásnou malou holčičku. Jaký máš recept na štěstí?

Tak to si vážně netroufnu radit. Jediné, v co celkem věřím, je to, že když si za něčím jdeš, tak to dokážeš. Jediné, od čeho se v této rovnici musíš oprostit, je časomíra. Nic se neděje přes noc. Vytrvalost růže přináší.

V ČR jsi vystudovala mediální školu (televizní publicistiku). Už během posledního ročníku školy obesílala v USA zaměstnavatele se žádostmi o práci. Prý jich bylo snad 300 a odpověděli tři a z toho jen jeden kladně – nebo se pletu? Nebo jak to bylo? Je podle tebe možné získat v USA práci? Co pro to musí člověk udělat?

Jo, já tehdy hledala stáž a to ještě z Prahy. Byl to nadlidský úkol, neboť celkem oprávněně mě chteli moji potencionální zaměstnavatelé poznat osobně, což nešlo. Vízum jsem mohla dostat jen s potvrzenou stáží, takže to byl dost začarovaný kruh. Nakonec jsem dostala stáž v jednom filmovém archivu, kde jsem pak čistila 35mm filmy a převáděla je do digitální podoby. Zadarmo. V noci jsem pracovala v baru, abych si vydělala na nájem. Pak už to šlo celkem hladce, dostala jsem další stáž, začala jsem si budovat americký profesionální životopis. Zní to hrozně, ale americké zaměstnavatele moc nezajímá, pro koho jsi pracovala v zemi, o které bohužel často ani neslyšeli. Pak jsem se na rok dostala do YouTube, teď pracuju pro Ustream.tv. Teď už to tedy jde, ale na začátku bylo dost těžké přesvědčit někoho o mých schopnostech.

Jinak obecně získat pracovní povolení v USA je dost těžké, pokud se tu nevdáš nebo pokud nejsi odborník v nějakém úzce vyprofilovaném oboru. To si tě pak může vyžádat zaměstnavatel a takzvaně tě sponzoruje.

Budeš také něco točit? Máš nějaký námět nebo se spíše dáváš nakonec jinou životní cestou?

Točila bych ráda, ale nějak není čas. Naposledy jsem tu točila s kamarádem Radimem o turné Čechomoru a Lenky Dusilové. Jinak už dlouho právě s Radimem mluvíme o tom, pustit se do dokumentu s tématem, co jsem zmínila i tobě. Tedy o dvojjakém pojetí domova pro ty, co odešli z rodné země. Radimem ví své, téma je nám blízké, ale protože on žije v Edinburghu, je to nyní těžko realizovatelné. Ale snad se k tomu někdy dostaneme.

Vzpomínáš někdy na školní časy? Vrátila bys něco, když se dnes ohlédneš? Co bys udělala jinak?  

Moc na ně vzpomínám. Byla to tvůrčí doba, spousta legrace, výzev a učení se. Jinak bych asi neudělala nic. Všechno, čím jsem i prošla, mělo svůj smysl  – jak na škole, tak mimo ní – mě formovalo do nynější podoby.

Jaké je tvé životní motto – čeho se držíš v těžkých chvílích?

V těžkých chvílích se podívám na svojí dcerku a upřímně, zatím mě ze všech splínů vykopala ta dětská úžasná naivita a čistota. A dokud jsme zdraví, tak fakt na ničem jiném nezáleží. Takže dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Zde se můpžete podívat na internetovévysílání Česko-americké TV,  které Ivana pomáhá s publicitou : www.catvusa.com

Text: Jana Frank; Foto: Archiv Ivany Scott-Staříkové

Napsat komentář