Chystáte se napsat knihu? Alena Vorlíčková e učitelka, lektorka tvůrčího psaní, redaktorka, autorka několika pohádkových knih a projektu Pohádky pro společné čtení.

Jak jste se dostala k psaní?

Do novin jsem začala psát jako dítě a pak jako studentka. Jako dospělá jsem začala kreativnímu psaní učit své studenty na gymnáziu – ve škole i mimo školu. Jezdili jsme po seminářích a soutěžích, které studenti díky svému talentu a motivaci suverénně vyhrávali.

Kdy jste vydala svou první knihu?

K vlastnímu psaní jsem se dostala během mateřské dovolené, kdy jsem vedle radostných událostí prožívala také ztrátu velmi blízké osoby. Abych mohla nějak fungovat, zaměstnávala jsem hlavu psaním knížky, kterou jsem plánovala dávno. Při tom jsem potkala spoustu příjemných a zajímavých lidí, z nichž jsou dnes moji přátelé a s nimiž přicházejí další a další nápady.

Máte nějaký spisovatelský vzor?

Asi před půl rokem jsem se na pohádkovém happeningu při společném autorském čtení seznámila se spisovatelkou Renatou Štulcovou. V následujících týdnech a měsících jsem začala poznávat její tvorbu, přečetla jsem její historické knihy Mojmír a Růže a krokvice, které mě překvapovaly skoro na každé stránce. Renata na svém blogu nechává každý den nahlédnout do své spisovatelské „kuchyně“, což je taky velmi zajímavé – sledovat, kde hledá inspiraci, číst nové kapitoly právě vznikající knížky. Nemůžu říct, že by Renata Štulcová byla mým vzorem, protože ji samozřejmě nemůžu vlastně v ničem napodobit. Ale velmi obdivuji její fantazii, pečlivou přípravu před psaním, obrovský rozhled a taky srdečnost, se kterou se dělí o své myšlenky a každodenní zážitky a zajímá se i o práci a život druhých.

Jaký je to pocit vydat svou knihu?

Překvapivě se u mě nedostavuje pocit radosti, euforie apod., ale spíš strach, jestli se bude knížka někomu líbit.

Co podle vás musí splňovat člověk, aby se stal dobrým spisovatelem?

Musí mít talent a disciplínu.

Co je pro vás motivací při psaní knihy, když přijdou překážky? Co vám pomáhá je překonat?

Pomáhá mi jedna rada, kterou jsem kdesi četla. Brát psaní jako práci – mít vymezený čas a místo, udělat si třeba týdenní rozvrh, dávat si termíny, které se snažím dodržet.

Co vás třeba poslední dobou inspirovalo k psaní pohádek?

Každý rok o prázdninách cestuji s rodinou po Slovinsku, kde hledám inspiraci pro své pohádky v jejich lidové slovesnosti. Letos jsem zažila úžasné setkání a seznámení v krásném malém městečku Škofja Loka v Centru lidových a uměleckých řemesel.  První, co nás upoutalo ještě před výlohou, byly známé pohádkové postavičky z plsti, dřeva, látek – bílý had s korunkou, draci, pasáčci atd. Uvnitř nás přivítala milá dívka. Snažila jsem se jí slovinsky říct, že nás zajímají jejich národní pohádky. V té chvíli by nám snesla modré z nebe. Ukázala mi novou knížku pohádek z jejich města, hned jsem tam našla Rybí královnu, kterou znají naši čtenáři z knížky Kouzelná zahrada. Mladá žena hned odběhla do muzea zeptat se, zda je knížka ještě dostupná. Pak jsme si vyměnily kontakty a já jsem odcházela s plnou taškou prospektů, katalogů a knížek. Věřili byste, že ve Slovinsku se ještě sbírají pohádky v terénu po chalupách v kopcích?

Jaké je vaše životní motto?

Na světě je pro každého pár míst, blízkých či vzdálených, která nás stále přitahují. Zdají se nám o nich barevné sny, toužíme se vypravit na cestu, přivoláváme dávno prožité okamžiky. Vzpomínka je totiž desetkrát intenzivnější než to, co člověk zažil – díky hodnotě přidané myšlenkou.

Myslím si, že touha po něčem, co si nemůžeme koupit, je pro život velmi důležitá.

Co byste doporučila jako motivaci začínajícím novinářům a spisovatelům?

Zkusit psát pravidelně na blog a komunikovat se čtenáři.

 Text SeeMedia 2012, Foto Archiv Aleny Vorlíčkové

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *